Z Vlastního životopisu Aničky Tomanové (3)

Lidé se začali o mě starat. Ať mně rodiče dají spravit nohy a že budu běhat. Maminka došla za panem učitelem Prausem a on to schválil též. Tak se dály přípravy do České dětské nemocnice do Prahy. Začátkem června přijel k nám učitel Praus dojednat vše k mému odjezdu, který byl určen po svatém Petru a Pavlu. Tolik jsem se těšila, že přijedu domů zdráva a že nebudu odkázána na cizí pomoc. V duši mé byla tichá radost a štěstí, že budu moci jíti tam, kam budu chtíti sama. Den i hodina byly určeny. Bylo určeno, že vyjedu ve dvě hodiny v noci.
Když mě rodiče dávali do vozíčku a já podruhé jsem opouštěla domov můj, abych nalezla zdraví pro své tělo, Bernoušek sladce spal na posteli. Líbala jsem jeho buclaté růžové tvářičky a nožičky a do očí se mně draly slzy, když za mnou zavřela Manča dveře. Noc byla krásná jako z pohádky, pejsek Puntík též kňučel. I toho jsem pohladila, přitiskla jsem svoji hlavu na jeho chundelatý krk a dvě horké slzy skanuly z oka mého do jeho chlupů. Pohladila jsem jej a řekla: "Punťo, až se vrátím z nemocnice, nebudu již taková chromá, jako jsem, ale budu zdráva, jako je Bernoušek, Pepík a jiné děti."
Maminka mě dala do vozíčku, tenzahrčel po náspi a pod okny a již jsme jeli na kopec na silnici. Jeli jsme naším polem žito již nalévalo své klasy. Ztratil se z hodhledu rodný domov můj a blížili jsme se ke Kopeckovu obrázku, kde jsem byla asi před měsícem na konvalinkách. Tatínek ujížděl velmi rychle. Zanedlouho jsme byli v Žamberku na nádraží. Byl již krásný den. Jako zlatá koule vyhouplo se slunce. Sešli jsme se s panem řídícím Prausem, který mně tiskl ruku, mamince a tatínkovi též. V duši mé bylo velmi bolno, když se supěním se blížil vlak. Poslední obejmutí a políbení tatínkovo a pohled padl na vozíček. V duši jsem si myslela: "Tys mě do Žamberka vezl naposledy. Již tě nebudu potřebovat, budu zdravá, až mně narovnají mé nohy." Maminka mě vzala do náruče, teta Vágnerova balíky a zanesly mě do vozu, který mě měl zavézt k vytouženému cíli, tam, kde mně dají do mých nohou zase zdraví. Vidím oknem tatínka se strýčkem Vágnerovým na peroně, jak mávají na šťastný návrat můj. Brzdy zaskřípaly a vlak se rozjížděl. Mizel tatínek i strýček i můj vozíček. Na ten padá oko mé. Zmizelo celé žamberské nádraží i celá domovina má. Vesnice a města kmitají se před zrakem mým a tu již v dáli vidím stověžatou matičku Prahu. V kouři a záplavě komínů již vjíždíme na periferii pražskou. V duši mé je tak bolno. Vidím z okna vše a připadá mi to jako rozházené, né jako u nás v Pastvinách, kde je samý koberec trávy a ptáčkové pějí nejkrásnější píseň. Přimáčknu tvář na okno na z očí se derou slzy nad tou pustou cizinou, kam mě maminka veze a kde budu muset být sama. Ale vzpomínka na zdraví, kde Pán dá, že mně je dají, vrací mě k novému životu. Táži se pana řídícího, jak tam brzy budeme, a on s úsměvem mně dí: "To jsme teprv v Libni." Před zrakem mým objevují se nové a nové domy s krásnými zahradami. Již přijíždíme dovnitř Prahy. Všechen lid sbírá svá zavazadla. I maminka chápe se tašky plné buchet a již se vlak zastavuje na peroně pražském. Maminka mě béře na pravou ruku a do levé tašku. Vlak zastavil a my jsme vyšli na peron. Tolik lidí jsem ještě neviděla, jako jich bylo tam. Maminka se mnou tlačí se za panem řídícím. Již vycházíme na pražskou ulici. To není malá ulička, ale je to široká ulice plná lidí a elektrik. Ptáme se kdekoho, kudy vede cesta na František ke Kuncom. Jsme již na poloviční cestě, když potkáváme tetu Kuncovu. Béře mamince ranec se vším, co vezla s sebou do Prahy. Maminka moje je zpocená a velmi unavená, neb jsem byla velmi těžká. Chávátáme na František a již jsme u cíle. Vcházíme do průjezdu, pak do malé kuchyňky a do pokojíčka, kde bydleli Kuncovi. Moje maminka mě klade na pohovku, abych si trochu odpočinula. Pan řídící odchází hledat svoji paní. Slíbil mamince, že ve dvě hodiny přijde. Ve mně je malá dušička. Bojím se velmi chvatu a hluku, který panuje v Praze. Pan řídící nás opustil jenom na kratičký čas. Po poledni přichází opět, maminka béře mě do náručí. Jdeme ulicí a uličkami. Pan řídící se ptá, kde je Česká dětská nemocnice. Mám velký strach ze všeho toho, co vidím a slyším. Maminka je rozpálená a upocená. Je mně jí líto, když mě musí stále nosit. Vcházíme do velké budovy Všeobecné nemocnice. Lékařů a ošetřovatelek pobíhá plno. Pan řídící mluví s jedním lékařem, který mě pak béře, by mě vyšetřil. Pan doktor mě posadil na takovou otáčecí stoličku a stále se mne něco vyptával. Pak napsal doporučení do České dětské nemocnice v Praze a nás propustil. Maminka mě opět béře do náruče a hledáme onu nemocnici. Po dlouhém hledání ji pan řídící našel. Přicházíme do ní. Maminka je velmi unavena, neb jsem byla těžká. Vcházíme do kanceláře, kde je lékař i sestřička. Ta se na mě usmála. Pan doktor mě stále prohlížel a po chvilce řekl: "Sestro, zaveďte ji na karanténu." Sestřička béře vše z rukou maminčiných. Buchty, máslo a vejce jsme nechali u Kunců. Maminka opět mě béře do náruče a kráčíme za bílou sestřičkou a vcházíme do velkého domu. Vystupujeme po schodech. Sestřička vše odkládá a řekla: "Zde je místo pro vaše dítě." Vešli jsme do světlého pokoje. Tam bylo plno lůžek. Bojácně se rozhlížím vůkol. V prsou slyším srdce, které mně prudce buší. Tu přichází sestra Salesie a praví mé mamince: "Zde bude na čas místo pro vaši dcerušku." Já pláču lítostí i strachem, co se se mnou bude dít. Maminka odchází domů a mě zde nechává samotnou. V mé duši je bolno. Mám býti mezi samými cizími dětmi. V pláči usínám, a le navečer mě budí sestra Bernardeta: "Nechrň a pojď jíst!" Zarazila mě slova sestřiččina. (1) Já si mnu oči a dívám se vůkol.
Konečně usínám. ráno mě probudilo slunéčko a políbilo mě na moji hlavu. Již u mě stojí sestřička s teploměrem v ruce, usmívá se a táže se, jak jsem se vyspala. Rychle se oblékám a klekám k lůžku, bych se pomodlila ranní modlitbu, jak mě to učila moje maminka. Zanedlouho je přinesena snídaně, káva a chléb. Nic mně nechutnalo, ani maminčiny buchty, které jsem měla schované. Asi v osm hodin přichází řada doktorů s primářem v čele. Všichni se dívají na mé znetvořené nohy a o něčem se latinsky radí. Po odchodu lékařů zanedlouho přichází chomutovský strýček a přinesl mně zákusky a cukroví. Odpoledne přichází maminka s Vágnerovou a tetou Kuncovou. S maminkou je mi tak dobře v duši a hned bych s ní jela domů zpět. Netoužím již, abych měla zdravé nohy. Myslím si, že mně stačí má kolena a po nich že se dostanu, kam chci. Maminka se strýčkem rozprávěli a zanedlouho sestřička hlásila, že je konec návštěv. Do očí mých se draly slzy, protože jsem se na dlouhý čas měla rozloučit s mojí maminkou, kterou jsem měla a mám stejně ráda. I na mamince bylo vidět, že zadržuje pláč. Udělala mi letmo Křížek a políbila mě na mé čelo. Ten polibek cítím ještě dnes za kolik roků. Sestřička maminku vzala pod paždí, strýček a Kuncova a Vágnerka šli za nimi. 
V duši mé bylo tak bolno a teskno po mé dobré mamince, ale řekla jsem si, že až budu zdravá, vynahradím jí její lásku ke mně. Ona musí sedět a já pracovat za ni.
Tichý večer se snesl nad karanténou. Děti se smály a dováděly, ale mně do smíchu nebylo. Sestřičky byly velmi hodné, měly mě rády. Tu noc, kdy mě maminka opustila, proctila jsem v noci, bylo rozsvíceno a u mé postele stála sestřička a modlila se Růženec. Chopím ji kolem krku a táži se jí: "Sestřičko, proč se za mě modlíte?" "Budeš mnoho trpět, mnoho milovat a odpouštět, proto se za tebe modlím a budu se modlit, dokud živa budu, a ty, Aničko milá, si vzpomeň na sestřičku Michaelu, která vidí tvůj život." Sestřička si klekla u mé postele, hlavu svou položila do mých peřinek a velmi, velmi plakala. Dotýkám se lehce sestřičky, proč pláče? Místo odpovědi sevřela mě ve svoji náruč a líbala mě na ústa, čelo a tváře. Z jejích rtů bylo slyšet slova: "Nic platné ti vše nebude. Viděla jsem celý tvůj život." Já jsem sestřiččiným slovům nerozuměla. Políbila mě na tvář a řekla mně s velikou láskou: "Ještě spi, neb je půl noci, abys zítra byla svěží." Její tichý krok bylo slyšet po chodbách. Já jsem za chvilku usnula, až mě vzbudily polibky sluneční, které padaly do otevřeného okna. Cítila jsem v duši velikou touhu rozjeti se za mou maminkou k Bernouškovi, Pepíkovi a tatínkovi, k mému králíkovi, které jsem měla tolik ráda. Ale řekla jsem si: "Trp, co ti Ježíš a Maria pošle."
Děti křičely, ale mně do křiku nebylo. Viděla jsem stále rodný domov můj, maminku, tatínka a bratry, Manču i naši zahradu, po které jsem lezla po kolenách trhat králíkům trávu. Vidím hory a stráně naše, slyším zpěv ptactva, i moje králíčky vidím, které jsem sama krmila.
O devíti hodinách přišla vizita, řada lékařů a lékařek, prohlíželi mě všichni. Odešli, ale po obědě zadrnčel telefon, sestřička k němu spěchá, ale smutně se na mě dívá, když od něho přišla. Táži se po příčině jejího smutku. Nakonec mě béře do pokojíčku, sevře do své měkké náruče a říká mi: "Nelekej se, za chvilku přijde sluha a odnese tě na chirurgii, tam začne tvá křížová cesta, která bude trvat mnoho let. Obejmi s láskou tento těžký kříž, neb chirurgie je vyhlášené místo, kde trpějí děti. Buď šťastná, Aničko milá, a vzpomeň si, že se já modlím za tebe." Sestřička mě políbila na čelo a již se sháněl sluha z chirurgie po mně. Já jsem se ho lekla, poněvadž začalo mé trápení v nemocnici. Sestřička mně udělala Křížek na rozloučenou, děti volaly: "Přejem ti zdraví," ale já jsem věděla, že zdravá nebudu, že začíná moje utrpení, má křížová cesta, ale ochotně jsem přijala vše z Ruky Mistra. Odnáší mě do pokoje, kde bylo plno dětí kulhavých a nemohoucích na nohy, já jsem padla mezi ně. Lehám na moji postel, kterou mně dali naproti oknu. Až zítra, pozítří vyjde slunce, bude do mě nemilosrdně pálit. Ráno sestřičky přinesly namazaný chléb, žemle a housky. Já jsem snědla svůj podíl, schoulila se do klubíčka a velmi jsem plakala.
Vizita přichází. Je jich asi deset. Lékaři, lékařky, medici, všecky si mě zvědavě prohlížejí, jako bych udělala něco zlého. Jeden pán, kterému říkali primář Kafka, plazím se k němu po svých kolenách a rty mé šeptají: "Pane primáři, vemte mě brzy na operaci, neb se mně stýská." Pan primář mě změřil od hlavy až k patě, řekl mně úsečně: "Až tvá maminka přinese máslo a vejce, pak ti to udělám!" Po lékařích bylo cítit jen desinfekci a já znovu pláči v koutku na své posteli, že ubožák, jakým jsem já, nemá žádné dovolání. Slunéčko vystupuje výš a výše, mně je velmi horko. Prosím se sepjatýma rukama sestru Bernardetu, by mě dala někam jinak, né tolik na slunce. Sestřička se na mě drze osopí. Říká mi: "Když se ti u nás nelíbí, jeď si domů, ale peněz ti na cestu nedáme." Od té chvíle přála jsem si domů. Po kolenou bych mohla lézt do naší domoviny, kde je domov náš.
Slunce svítilo do našich oken. Prosím sestřičku Salesii, by mě dala na jinou postel, kde není tolik světla a žáru. Sestřička mě odmítá a já znovu pláči, že budu velmi slabá, když mě nechají na tom horkém slunci.
Ve čtvrtek ke mně přišla Milada Kuncova na návštěvu. A já se táži, jestli ke mně moje maminka přijede. Otvírají se dveře a maminka vchází. Jak bych to ráda mamince vše rekla, jak mě sestřička Bernardeta bije a jak ani moji maličkou prosbu nechtějí splnit, když je prosím, by mě dali z horka pryč. S maminkou uplynula krásná chvíle odpolední a již se chystá k odchodu. Mé srdce pláče nad ztrátou mé maminky, ale říci jí to nesmím, neb by si nesla v duši bolest ode mne. Maminka odchází. "Nyní ti bude lepší, přivezla jsem primářovi pět kilo sádla a dvě kopy vajec." Mamince zářily oči, ale já jsem viděla, že to je vše marné.
Za tři neděle přijde sestřička Salesie: "Dnes tě pan primář vezme na operaci." Dávají mě na operační stůl. Sestřička mně dává narkosu a nohy mně dávají dolů. V duši mé je tak bolno, že kdybych věděla a trefila, kady se jde do Pastvin, utekla bych z operačního stolu. Již mně to hučí v hlavě, hlasy sestřiček a doktorů se mísí. Já cítím bolest v chodidle. Již vše zahalí mrákota. Po dvou hodinách prociťuji a něco mě velmi tíží  na mých nohách. Bylo mi velmi, velmi špatně. Ale Pán mě ještě nechtěl do Nebeské Vlasti.
K páté neděli začaly mě sestry oblékat. Chopily mě za nohy a pod paždí a vynášely mě ven. Tam mě kladly na vozíček a odvážely mě na sál, kde jsem spatřila moji dobrou maminku. Maminko, jdete si pro mne? Ona se v údivu na mě dívala, asi mě nepoznávala, neb jsem byla změněna velmi. Přišel lékař a propustil mě na pět neděl domů. Já jsem byla šťastná, že mohu mezi naši domů. Ale radost dlouho netrvala, poněvadž jsem nemohla chodit. Maminka mě vzala do náruče a zanesla mě na elektriku a jížděly jsme ke Kuncom na František. U Kunců jsme byly přes noc a potom mě sanitka ráno zavezla na nádraží. Zřízenci mně dali zvláštní kupé a maminka tam byla se mnou. V duši mé bylo tak divně, pusto a prázdno, když jsem viděla všechny mé plány ztroskotány. Železniční zřízenci byli ohleduplní, že veze tak těžce nemocnou dcerušku. Vjíždíme na kyšperské nádraží. Hned se k nám přidala teta Solařova a Karel Doleček, řezník. Dávali mně třešně, a já jsem nic nechtěla jíst. Maminka mě položila na lavici a šla se dívat, jestli jede tatínek, a ten již byl tam.
Když jsem přijížděla domů do rodné krajiny mé, uviděla jsem chaloupky stulené. Již sjíždíme k našemu stavení. Pes začal radostně výt, protože neviděl dlouho mě a maminku mou. Od Kopecků běžel malý kučeravý Bernoušek, válel se po zemi a dělal kotrmelce. Přála jsem si být chvíli na jeho bezstarostném mládí, ale on se mne bál. Nešel k vozu ani ke mně. Pomalu sundávali mě rodiče z vozu. Mě vše velmi bolelo, ale domovina má dýchala vůkol. Byl tam náš Pepík, Pepa Kunců a Kopeckovy dvě děti, se se na mě zvědavě dívaly, zdali již chodím. Nyní ze mě byl lazar, odkázaný na maminčinu lásku a pomoc. Kdybyste věděli, jak zoufalé a rouhavé myšlenky kolovaly hlavou mou. Myslela jsem, že Bůh není Spravedlivý.
Konečně mě rodiče sundali z vozu, nesli mě do naší sednice, kterou jsem před pěti nedělemi opustila. Nohy mě táhly, jak byla na nich sádra těžká. V domovině mé se na mě usmívalo každé místečko. Položili mě rodiče na postel, na které jsem již dříve ležela. Maminka se odstrojila a šla po své práci. Já jsem byla sama v naší útulné sednici. Aninka sousedova za mnou chodila, ale pro Bernu jsem byla stále cizí.
Uplynul tiše den se svými půvaby a krásami. Pro mě neměl žádný půvab. Začaly se mně podebírat obě nohy v sádře. Byl u nás lékař, ale ten tomu nerozuměl. Když to velmi bolelo, (16. září) jela se mnou maminka na dětskou kliniku znovu do Prahy. Dali mě na operační stůl a rozřízli na obou nohách sádru. Na mé nohy chodily se sestřičky a lékaři dívat, neb byly celé ohnilé a plesnivé. Konečně mně Kafka mé ubohé nohy poručil umýt a zavázat a já jsem musela týden zůstati v Praze, až se to trochu zahojí. Bydlily jsme ty dni u Kunců, neb mě nepustili domů. Nohy mé velmi bolely, byly rozdrásány a rozhnisány. Po pěti dnech jsme jely s maminkou domů. Maminka měla se mnou plné ruce práce. Vždy fáče vyprala a zas to znovu zavázala, ale nehojilo se to.

(1) Jednání sestry Bernardety se vyznačovalo až krutostí. Sestra později řeholi opustila.