Z Vlastního životopisu Aničky Tomanové (6)

Část šestá

 

O Vánocích (1925) mě naši vzali na půlnoční. Jel s námi Bernard, Pepík a Manča. Pohádková noc, nebe se snoubilo se zemí. Hvězdy zářily, na stromech sníh - kouzlo Svaté noci. Což teprve, když jsme přijeli do kostela. Kostel byl osvětlen. Zpěvy a hudba, to zanechalo v duši mé hluboké dojmy. A což teprve betlém. Seděli jsme u sv. Anny v lavici. Já jsem celou Mši Svatou proplakala. Tenkrát mi bylo líto, že nejsem zdráva. Mše Svatá skončila a světla zhasla a my se vraceli domů. Doma tatínek čekal na nás, až přijedeme. To jsem byla jednou ve svém žití na půlnoční a prožila jsem kouzlo tiché Svaté noci. Do rána jsem neusnula. Stále jsem měla před očima ten obraz krásy v přírodě i v kostele. Ráno naši šli na ranní, hoši na velkou. Odpoledne mi Bernard četl pohádku o Ježíškovi z knížky, co dostal od důstojného pána Morávka k Vánocům. Večer přišel k nám pan farář Morávek přáti šťastné a veselé svátky. To se chumelilo, obloha byla zatažena. To byl prvý sníh tuto zimu.

V lednu bylo stále mnoho sněhu. Báli jsme se o Bernarda, když chodil z hraní (na housle). Dívali jsme se, když šlo světélko od Kuchařových (1). Máma posílala vořecha naproti: "Bernard jde." Hned letěl a přivedl ho. Na Hromnice začalo pršet, sněhu ubývalo. A 11. února už nebyl sníh. Bernard mi stále hrál, když přišel ze školy, a četl mi pohádky. Na Květnou neděli mě máma vzala na kázání do KLášterce. To rostly sněženky, petrklíče, příroda se probouzela k novému životu. Tam po silnici zpět jsme se stavily v domku. Důstojný pán Morávek chodil venku a zval, bychom se stavily. Zahrál nám píseň "Ze všech srdcí". Mařka uvařila kafe a jely jsme domů.

V pondělí se zatáhlo, začal padat sníh, takže vůkol vše přikryl. Ale ve středu vysvitlo slunko, sníh roztál a zas bylo jasné, teplé počasí. Na Bílou sobotu, když naši odešli na Vzkříšení, máma mě vynesla ven. Já jsem plakala, bylo mi líto, že nemohu jíti na Vzkříšení. Tolik se mi to líbilo v roce 1922 a přála jsem si ještě jednou jíti. Tak čistá obloha byla, a v duši mé smutno. To jsem již nemohla učiniti ani krok sama, stav můj se horšil víc a více. 

V neděli odpoledne máma pekla perník a barvila vejce. Táta byl s kočičkama. Bernard sháněl pruty na žílu, chtěl jíti na šmerkust. Žílu udělal táta. Bernard si ji dal pod hlavu do postele. Ráno bylo ještě tma, Bernard začal brečet, že mu kluci vyberou všechny vejce u Vágnerů, Kašparů a Kuchařů. Dostal metlou a byl ticho, ale nespal. Za chvíli vstali naši a Bernard šel na šmerkust. Pak šli na Mši Svatou a já s mámou zůstala doma. Odpoledne přišel k nám strýček z Prahy s tetou, neb oni trávili svátky v Žamberku.

Druhou květnovou neděli mě máma vzala na májovou. Byla hezká. Působilo na mě, když pan farář zpíval Loretánské litanie. Zase nové dojmy. A zůstaly po nich jen vzpomínky. Na pouť mě nevzali, ale slíbili mně, že vezmou, až budou světit nové zvony. Když odešli do kostela, plakala jsem doma, neb jsem byla upoutána na lůžko. Bernard přinesl z pouti okurky, čokoládu, a máma cukroví. Odpoledne přišla Manča a strýček z Chomutova. Byl zde na dovolené s Pepou. Čtrnáct dní byli v Končinách a čtrnáct dní u nás.

Za čtrnáct dní po pouti bylo svěcení nových zvonů. Maminka mne vzala. Světil je prelát Kaška z Kostelce nad Orlicí. Do kostela z fary vezli velký zvon orlové a malý zvon orlice. Zas plno dojmů. Když byly posvěceny, táhli je nahoru. Pan prelát kázal a na oslavu bylo vypáleno osm ran z hmoždíře. Prach dala paní Michaličková. Plakala jsem i všichni lidé, když zahlaholily zvony.

Za čtrnáct dní byly prázdniny. Bernard mi četl a chodil hráti každý druhý den. Četl mi pohádky, které mu dovezla paní Kuncová. Z nekořské pouti mi přinesl hrušky a z vitanovské pouti za týden přinesl čokoládu. Ve žních musel jíti dělat povřísla a já byla sama. Chodil na houby, jahody a maliny, tyto prázdniny nejvíce.

Byl zas podzim. Chodil do školy. Pořád chodil na hraní. Měla jsem strach, aby se neztratil. Na Dušičky máma mne vzala do kostela. Hroby byly hezké, ale všude už byl poprašek sněhu. Přijely jsme po Mši Svaté i po kázání. Prohlížely jsme si hroby, kde mají nejlepší věnce. Když jsme šly domů, padal sníh. Na horním konci obce přiběhl Bernard, měli přestávku.

Přišel svátek Mikuláše. Zas se přibližovaly Vánoce. Sněhu bylo plno, že musel táta neb máma prošlapovat cestu do školy. Nebylo možno jíti na půlnoční. Táta koupil betlém. Bernard ho vystříhal a postavil na stůl. Na půlnoční nešel nikdo. Na Štědrý den máma napekla housky a Bernard chystal stromeček. To nebyly tak hezké Vánoce jako loni. Na Hod Boží vánoční silně chumelilo a byl vítr. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a někdo šel z kopce. Nemohli jsme ho poznat. Byla okna zastříkána sněhem. Když otevřel, máma se lekla: byl to strýček z Chomutova, celý zmrzlý od sněhu. Klobouk uvázán měl šátkem. Byl málo živý, když přišel, vyprávěl, co zažil z Kyšperka. Když se ohřál a najedl, rozbalil balíček, vyndal kakao, ceres a oříšky a říkal, že uvaří čokoládu. I formičky přinesl. To bylo něco pro nás. Vařili čokoládu a strýček do rána nespal a pak šel na Mši Svatou.

 

(1) "Kuchařovi" byla přezdívka pro další z rodin Páchových.