Z Vlastního životopisu Aničky Tomanové (7)

V lednu (1927) byl zde strýček z Prahy s tetou. Tehdy již se počalo mluvit o Bernardových studiích. Ale naši nechtěli ani slyšet, že nemají peníze, že musejí spravovat chalupu.
Na Květnou neděli jsem byla v Nekoři na kázání. Tolik se mi to líbilo a potom na Hod Boží velikonoční odpoledne přišel k nám pan farář Morávek. V pondělí Bernard chodil po šmerkustě. Poctivě se se mnou rozdělil. Pepík na to huboval, že nemá chodit.
Bernard chodil stále na hraní. Mně se to líbilo. Tehdy jsem už ležela, ani jsem se sama nenajedla. Bernard mne musel krmit, když jsme byli spolu. Četl mi pohádky, neb dostal knížku od Kunců. Bernard hodně četl a já jsem poslouchala.
8. září přišla Mařenka Zvoníkova (1) a Manča od Šénů z Nekoře. Mařenka Zvoníkova mi vyprávěla, jak bylo v Králíkách a jak tam mluvila s P. Burianem (2), že ji zasvětil do škapulíře. Já jsem vyslovila přání, abych mohla míti také škapulíř. Mařenka slíbila, že to řekne. Ona totiž šla 12. září opět do Králík na pouť. 13. září Mařka Zvoníkova přišla a přinesla mně od P. Buriana obrázek a vzkázání, že přijde navštívit pana faráře Morávka. Pan farář Morávek byl nervově zhroucený, ježto v létě uhodilo do jeho domku. Čekala jsem proto každý den. Velebný pán Burian přišel až 4. října, když naši odjeli na pole kopat brambory. Přiběhla Andula Kopeckova, že je zde nějaký velebný pán. On zatím stál u okna a povídal: "Takhle jsem si tebe nepředstavoval. Já myslel, že mně přijdeš otevříti." Andula ve světnici trochu uklidila a pak ho teprv pustila. Hluboký dojem na mne učinila jeho slova, když mne žehnal Křížkem na čelo a řekl mně: "Dítě, nevěřil jsem té holce, která mně o tobě vyprávěla, ale nyní vidím vše horší, než mi to bylo řečeno."
Vyprávěl mně mnoho a potom mne zasvětil do svatého škapulíře. Pak jsem u něj byla u svaté zpovědi. Trvala dvě hodiny. Tehdy jsem celou noc nespala, jak to na mě působilo. Dřív než velebný pán Burian odešel, slíbil mně, že k nám pošle nějakou Aničku Frimlovou z Klášterce, kterou jsem vůbec neznala ani jsem o ní neslyšela. A Anna Frimlová přišla 12. října. Přinesla knížky od pana faráře Morávka.
Tehdy, jak u nás byl velebný pán Burian, mluvilo se o Bernardových studiích. Můj dávný sen se měl uskutečnit. Bernard měl jíti za rok do juvenátu redemptoristů v Libějovicích. Velebný pán mi řekl: "Dítě, modli se, jakého si ho vymodlíš, takový bude z něj velebný pán." Tehdy jsem ztrojnásobila moji modlitbu i malé oběti, aby můj sen se splnil a jednou mně mohl přinésti jako kněz Ježíše. Novou práci jsem měla. Od té doby jsem se mnoho modlila, nikdy jsem se nemodlila za sebe, vždy jen za něj, aby mohl mnoho duší přivésti do Náruče Božského Spasitele.
Na Krista Krále máma byla v Králíkách na pouti a velebný pán mi poslal růženec. To jsem měla radost, ale na Vánoce jsme dostali opět jeho milou návštěvu. Přišla Anna Frimlová, pan farář Morávek a velebný pán Burian. Tu P. Burian ponejprv spatřil našeho Bernarda. Když byl zde v říjnu, tak Bernard nebyl doma. Byl ve škole. Tu mu vyprávěl o juvenátu. Bernard byl nadšen pro stav kněžský. Chtěl se státi tím, čím jsem já si přála, oč jsem se modlila již deset let. Velebný pán Burian slíbil, že napíše o prázdninách do Libějovic o jeho přijetí.
Tenkrát na svátek sv. Štěpána přišel k nám ponejprv Božský Spasitel. Tehdy duše má jásala, neboť štěstí mé se zdálo dovršeno. To zde byl velebný pán Burian přes oběd a odpoledne ho vedl táta do Mladkova na dráhu. Bernard ho vyprovázel ke Frimlovům. Tehdy přišla Anna a opět šla do Králík na pouť a máma šla s ní. My s Bernardem jsme si četli. Bernard hrál. Ten pocit byl tolik šťastný, neboť jsem viděla již Bernarda v duchu v bílé rochetě jako kněze, ve štole, jak mi nese Ježíše.
Na Hromnice (1928) byl u nás velebný pán Burian opět a pan farář Morávek také s ním. Velebný pán Burian mně přinesl Ježíška a pan farář Morávek mně říkal, ať se hodně modlím za našeho Bernarda, aby mohl jíti do juvenátu.
Naši rychtovali stavbu, řezali šindel, strejček Kumstů (3) i pan řídící Praus. V březnu naši začali kopat sklep.
O třetí neděli postní hlásil pan farář Dovrtěl, že se budou u nás v Klášterci konat misie a že je bude míti pan kanovník Josef Čihák (4). Tu neděli přišla k nám Anička Frimlová a říkala mi, že se přimluví, aby k nám mohl přijíti pan kanovník. Na to jsem se velice těšila. Anna odešla, já jsem se těšila na sobotu před Květnou nedělí, kdy měly býti u nás misie. V sobotu ráno pan kanovník hlásil, že půjde k nám s Božským Spasitelem. Anička Frimlova přiběhla s maminkou napřed a chystaly to. Tolik očekávání na tak milou a vzácnou návštěvu. Vidím stále, jak šel pan kanovník kolek oken k nám. Vtom pan kanovník vcházel do světnice. Stále vidím jeho usměvavou tvář. Tolik krásného mi řekl ve svaté zpovědi. Hladil mě a potom mně podal Božského Spasitele. Zapsal mne do Ligy utrpení.
V úterý se k nám přišla Anna Frimlová rozloučit. Jela na Velehrad k sestřičkám cyrilkám. Tolik jsem plakala a Anička také, neb jsem ztrácela nejlepší družku, kterou jsem kdy poznala.
 
(1) "Mařenka Zvoníkova" se jmenovala také Páchová. Bydlela vedle zvoničky.
(2) P. Karel Burian CSsR (1886 - 1952) byl vysvěcen na kněze roku 1911. Řeholní sliby jako redemp
(3) Vlastním jménem Brůna.
(4) Mons. doc. ThDr. Josef Čihák (1880 - 1960) studoval v Římě, kde v roce 1907 přijal kněžské svěcení. Působil jako kaplan v Praze u kostela Matky Boží před Týnem a později u sv. Havla. Od roku 1921 přednášel jako docent pastorální teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl jmenován kanovníkem pražské Metropolitní kapituly. V roce 1948 byl na základě vykonstruovaného procesu odsouzen k deseti letům vězení. Zbytek života strávil ve věznicích na Pankráci, ve Valdicích a v Leopoldově.