Život podle Mariina Vzoru a mariánský život v Marii kvůli Marii (3)

Kapitola III

 

Jak se Sama Božská Láska v duši rozšiřuje také k Milované Matce a působí, že duše žije v Bohu a zároveň v Marii, a jak se také duše vedle tohoto působení sama chová vůči Matce Boží

 

Když Duch Boží neboli Duch Božské Lásky působí ve zbožné duši onen nejněžnější, synovský a také nevinný cit duše vůči Milované Matce, tehdy z ní všechno plyne spontánně a zdá se, jako by v onen čas sama její přirozenost byla proměněna. Zdá se tak, jako by duše vzala na sebe nevinnost, něžnost, nepatrnost a další kvality a náklonnosti charakteristické pro malé dítě vzhledem k Nejmilovanější a Nejdražší Matce a jako taková velmi nevinně jednala s touto Matkou. Když je tehdy „Boží Láska vylita do srdce“ jejího „skrze Ducha Svatého, který jí byl dán“, (1) tento Samotný Duch v duši jedná, řídí ji a je v této láskyplné hře hlavním Činitelem. Onen nevinný styk duše s Milovanou Matkou není nic jiného než Přetékáním a Vylitím Božské Lásky, jež tehdy působí v duši a tím Nejněžnějším Způsobem ji táhne k Milované Matce. Činí to tak, že se duše v téže době a s toutéž něžností lásky vrhá k Marii a hned bezprostředně, jako by Marii táhla s sebou, se bez jakékoliv překážky či zmatení ducha vrhá k Bohu. Tímto způsobem se zdá, jako by láska k Bohu a k Marii byla jednou a toutéž láskou, současně přitékající a odtékající, (2) dokud duše spolu s Milovanou Matkou nespočine láskyplně v Bohu. Nebo, řečeno lépe, je „jeden a týž Duch“, (3) který působí onen cit lásky k Bohu a k Marii, jak to chce a kdy to chce: naplňuje duši a činí ji někdy nejněžnější snoubenkou v Náručí svého Milovaného a jindy nevinným dítětem vzhledem k této Nejlaskavější Matce. Potom však, když tento Pohyb a Působení Ducha Svatého neboli Božské Lásky přestane, zůstává milující syn Marie se sladkou vzpomínkou na Ni a s láskyplnou náklonností k Ní, ne však již s takovou nevinností či něžností jako dříve, ale s více rozumovým, zralým a mužným citem. Dokonce i kdyby chtěl, nemůže se nyní chovat a jednat tak nevinně a něžně a takový způsob jednání by z něho vycházel jakoby fingovaně, i když jindy z něho všechno vycházelo takřka přirozeně, z nitra a spontánně, bez jakéhokoliv vnímatelného fingování či přetvářky: vždyť to pocházelo od Ducha Božího přebývajícího v duši, který různě koná podle Své Svaté Vůle, kdy chce a jak chce. Dalo by se říci, že jsou v duši dvě rozdílné osoby, které střídavě jednají na svém místě, a to ne fingovaně či náladově, ale přirozeně, takřka jako by duše svou přirozeností byla nyní jednou a jindy druhou osobou. Duše se tak čas od času podivuje sama nad sebou: nad tím, že v tak malém časovém prostoru v sobě odhaluje nyní jednu a jindy jinou dispozici a náklonnost, tak odlišnou a vzájemně protikladnou, takřka jako by nebyla jednou a toutéž osobou. A proto, aby touto hrou nebyla zničena, snaží se být stále pozorná vůči svým vnitřním náklonnostem, takřka spontánně z ní vycházejícím, aby je prostě a bez jakéhokoliv násilí ducha následovala.

 

 

 

Poznámky: (1) Srov. Řím 5,5. (2) Tj. přitékající od Boha k Marii a odtékající od Marie k Bohu, jak to vyplývá z předchozí kapitoly. (3) 1 Kor 12,11.