Papežové 20. a 21. století o Liturgii

Když slavíme Eucharistii, vstupujeme do tohoto Tajemství, které nelze pochopit úplně: Pán je Živý, je s námi, tedy, ve Svojí Slávě, ve Svojí Plnosti a znovu dává Svůj Život za nás. Tomuto vstupnímu kroku do Tajemství se musíme denně učit. Křesťanem je žena, je muž snažící se vejít do Tajemství. Mystérium nelze kontrolovat. Je to Tajemství! Já vstupuji.

(František, 2014)

 

Slavení Liturgie uskutečňuje Epifanii Pána a zároveň Epifanii Církve, dvě dimenze, které se spojují v Jednotě liturgického shromáždění, kde Kristus zpřítomňuje velikonoční Tajemství Smrti a Vzkříšení a lid pokřtěných čerpá hlouběji z Pramenů Spásy. V liturgickém jednání Církve subsistuje aktivní Přítomnost Krista: to, co On konal, když procházel mezi lidmi, nadále uskutečňuje skrze Své osobní Svátostné Jednání, jehož srdcem je Eucharistie. (…) Křesťanská Liturgie je Liturgií naplněného Zaslíbení v Kristu, ale zároveň Liturgií naděje, putováním směrem k přetvoření světa, který nastane, když Bůh bude všechno ve všem.

(Benedikt XVI., 2011)

 

Když sledujeme dvoutisíciletou historii Boží Církve vedené Moudrým Působením Ducha Svatého, plni vděčnosti obdivujeme časově uspořádaný vývoj forem obřadu, jimiž si připomínáme událost naší Spásy. Od různorodých forem prvních staletí (...) až po liturgickou obnovu zamýšlenou II. vatikánským koncilem. V každé etapě církevních dějin liturgický obřad slavení Eucharistie září v celém svém mnohotvárném bohatství jako zdroj a vrchol života a poslání Církve. (...) Synodní otcové konstatovali a zdůraznili blahodárný vliv, který měla na život Církve liturgická reforma uskutečňovaná po II. vatikánském koncilu, a zhodnotili její přijetí. Mnohé ocenili kladně. Konstatovali, že těžkosti a některá její nedodržení nemohou zastínit klady a platnost liturgické obnovy, která v sobě obsahuje bohatství ještě nikoli plně objevené.

(Benedikt XVI., 2007)

 

Církev, která je řízena Dechem Ducha a žije Své poslání být „svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva,“ (LG 1) nachází v Liturgii nejvyšší vyjádření Své tajemné skutečnosti. V Pánu Ježíši a v Jeho Duchu se celé křesťanstvo stane „obětí živou, svatou a Bohu milou“, pravou „duchovní Bohoslužbou“ (Řím 12,1). Je to opravdu veliké Tajemství, které se uskutečňuje v Liturgii. V něm se na zemi otevírá část Nebe a ze společenství věřících se v harmonii se zpěvem Nebeského Jeruzaléma pozvedá věčný hymnus chvály.

(Jan Pavel II., 2003)

 

Existuje velmi úzký a organický vztah mezi obnovou Liturgie a obnovou celého života Církve. V Liturgii Církev nejen jedná, ale také se vyjadřuje, z Liturgie žije a z Liturgie pro svůj život čerpá sílu. Liturgická obnova, prováděná správným způsobem v duchu II. vatikánského koncilu je v jistém smyslu měřítkem a podmínkou uskutečňování učení tohoto koncilu, učení, které chceme přijmout s hlubokou vírou, neboť jsme přesvědčeni, že Duch Svatý skrze koncil „promluvil k Církvi“ o pravdivých skutečnostech a dal Jí pokyny pro naplnění Jejího poslání tváří v tvář lidem dneška a zítřka.

(Jan Pavel II, 1980)

 

Ve jménu Tradice žádáme všechny naše syny a všechna katolická společenství, aby důstojně a s horlivostí slavili obnovenou Liturgii. Přijetí nového Ordo missae není ponecháno na libovůli kněze či věřících. Nové ordo bylo promulgováno, protože po rozhodnutích II. vatikánského koncilu a následné zralé úvaze nahrazuje ordo staré. Nejinak náš svatý předchůdce Pius V. po Tridentském koncilu učinil závazným misál reformovaný jeho autoritou.

(Pavel VI., 1976)

 

Církev, věrna pověření Svého Zakladatele, pokračuje v kněžském úřadě Ježíše Krista především posvátnou Liturgií. Činí to na prvním místě u Oltáře, kde je Oběť Kříže neustále zpřítomňována a obnovována, lišíc se pouze způsobem obětování; dále svátostmi, které jsou zvláštními nástroji, skrze něž se lidé účastní nadpřirozeného života; konečně každodenní obětí chvály přinášenou Bohu Nejdobrotivějšímu a Nejvyššímu. [...] Kult se uspořádává a rozvíjí podle okolností a potřeb křesťanů, obohacuje se novými obřady, úkony a vyjádřeními a to vždy z téhož důvodu, „abychom totiž oněmi znameními byli povzbuzováni... poznali dosažený pokrok a zatoužili tím horlivěji po jeho růstu: výsledek je totiž tím bohatší, čím větší touha jej předchází." (Sv. Augustin). Takto se duše více a lépe pozvedá k Bohu a Kněžství Ježíše Krista je neustále činné v proudu času, neboť posvátná Liturgie není nic jiného, než vykonávání Kristova Kněžství. (...) Posvátná Liturgie se totiž skládá jak z lidských, tak z Božských prvků; tyto druhé nemohou být evidentně lidmi nijak měněny, poněvadž byly ustanoveny Božským Vykupitelem; ty první však, pokud to vyžadují potřeby doby, věcí a duší, mohou projít různými obměnami, které schválila církevní hierarchie opírající se o Pomoc Ducha Svatého.

(Pius XII., 1947)

 

[V Božím Domě], se slaví Vznešená Tajemství náboženství a shromažďuje se křesťanský lid, aby přijal Milost svátostí, účastnil se Svaté Oběti na Oltáři, klaněl se Nejvznešenějšímu Tajemství Těla a Krve Kristově a připojil se ke společné modlitbě Církve ve veřejném a slavnostním liturgickém slavení. (…) Zde se shromažďují věřící, aby čerpali [pravého křesťanského] ducha z prvního a nepostradatelného zdroje, kterým je aktivní účast na posvátných Tajemstvích a na veřejné a slavností modlitbě Církve.

(Pius X., 1903)