Žalm 39

Řekl jsem: dám si pozor na své chování, 
abych nezhřešil svým jazykem,
do svých úst si vložím uzdu, 
pokud bude přede mnou bezbožník.
Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, 
má bolest se však rozjitřila.
Srdce mi vzplálo v nitru, 
když jsem uvažoval, vznítil se oheň 
a jazykem jsem se ozval:
Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, 
jaká je míra mých dnů, 
ať si uvědomím svou pomíjivost.
Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny 
a můj život je před Tebou jako nic, 
každý člověk trvá jen co dech.
Jen jako stín jde člověk životem, 
zbytečně se vzrušuje, 
hromadí, a neví pro koho.
A nyní, co mohu čekat, Pane? 
V Tobě je má naděje.
Zbav mě všech mých nepravostí, 
nevydávej mě pro smích bláznu!
Mlčím, neotvírám svá ústa, 
vždyť Tys to učinil!
Zbav mě Své Rány, 
hynu pod úderem Tvé Ruky.
Trestem káráš vinu člověka, 
ničíš jako mol, co má nejcennější: 
každý člověk je pouze jak dech.
Slyš, Hospodine, mou prosbu, 
nakloň Svůj Sluch k mému volání, 
nemlč k mým slzám!
Vždyť jsem u Tebe jen hostem, 
přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.
Odvrať ode mě Svůj Pohled, ať si vydechnu, 
dříve než odejdu a už nebudu.