Je třeba zemřít s Kristem, abychom s Ním žili

Vidíme, že i smrt může být ziskem a život trestem. Proto říká apoštol Pavel: Pro mě Život je Kristus a smrt ziskem. Co je pro nás Kristus, ne-li smrt těla a Duch, který dává život? A proto je třeba zemřít s Kristem, abychom s Ním žili. Buďme ochotni denně umírat a zvykejme si na to, aby se naše duše tímto odloučením učila zbavovat toho, po čem touží tělo, a jako by byla na výšině, kam už nedosáhnou pozemské vášně a nemohou ji strhnout k sobě, aby přijímala podobu smrti, a tak nepropadla jejímu trestu. Neboť zákon těla je v rozporu se Zákonem Ducha a chce nás podrobit zákonu hříchu. Jaký je na to lék? Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Milost Boží skrze Ježíše Krista, našeho Pána. 

Máme Lékaře, užívejme Lék. Naším Lékem je Kristova Milost a tělem propadlým smrti je naše tělo. Žijme tedy jako cizinci vůči tělu, abychom nebyli cizí vůči Kristu; i když žijeme v těle, nedejme se vést tím, co chce tělo; nezanedbávejme práva přirozenosti, ale dávejme přednost Darům Milosti. 

Co ještě dále? Celý svět je vykoupen Smrtí jednoho. Kristus by byl mohl nezemřít, kdyby byl chtěl; ale On nepovažoval za správné vyhnout se smrti, jako by nemohla přinést žádný užitek, a lépe než Svou Smrtí by nás byl nezachránil. A proto je Jeho Smrt životem všech. Jsme označováni Křížem, Znamením Jeho Smrti, ohlašujeme Jeho Smrt modlitbou, zvěstujeme Jeho Smrt slavením Oběti; Jeho Smrt je Vítězství, Jeho Smrt je Dílo Spásy, po celém světě se Jeho Smrt každoročně slaví. 

Co ještě máme říci o Jeho Smrti, když můžeme ukázat na Jeho Božském Příkladu, že jedině smrt nám získala nesmrtelnost a přinesla vykoupení ze smrti? Není tedy třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem Spásy všech; není třeba utíkat před smrtí, neboť Syn Boží jí nepohrdl a nevyhnul se jí. 

Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez Milosti by byla spíše břemenem než ziskem. 

Duše má tedy možnost opustit labyrint tohoto života a veškerou tělesnou tíhu a směřovat k Nebeským sborům – i když tam mohou dojít jen svatí – a vzdávat Bohu Chválu, kterou Mu za doprovodu citer vzdávají Nebešťané, jak víme z prorocké knihy: Veliké a Podivuhodné jsou Tvé Skutky, Pane, Bože Vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou Tvé Cesty, Králi národů! Kdo by nevzdával, Pane, Úctu a Slávu Tvému Jménu? Vždyť Ty Jediný jsi Svatý! Všechny národy přijdou a budou se před Tebou klanět. A duše má také možnost vidět, Ježíši, Tvou Svatbu, při níž se za radostného zpěvu všech přivádí Nevěsta ze země do Nebe – k Tobě přichází každý člověk – a už nepodléhá světu, ale je spojena s Duchem. 

To si přál svatý David ze všeho nejvíc, aby to spatřil a uviděl. Říká: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově Domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy Něhy.“