Životopis sv. Gabriela

Svatý Gabriel se narodil v aristokratické rodině v Assisi 1. března 1838 jako jedenáctý ze třinácti dětí Sante Possentiho, starosty města, a Anežky Frisciotti. Byl pokřtěn týž den a dostal jméno po slavném krajanu sv. Františkovi. Doma mu proto říkali Checchino. V roce 1841 byl Sante jmenován členem soudu ve Spoletu a přestěhoval se tam s celou rodinou. Zde matka Anežka zemřela ve věku pouhých 42 let. Dříve než zesnula, chtěla mít u sebe Checchina, aby mu dala poslední sbohem. Od té doby je otec Sante vychovatelem svého syna. Pomáhá mu přitom nejstarší dcera Marie Luisa. V roce 1844 začíná Checchino navštěvovat základní školu. V roce 1846 byl biřmován a r. 1851 přijal první Svaté Přijímání.
 
Ve 13 letech nastupuje do koleje jezuitů a studuje lyceum. Je inteligentní, bujný, živý. Studium se mu líbí, vyniká především v literárních předmětech. Skládá latinské básně, při školních vystoupeních je vždy vynikající. Získá mnoho školních ocenění. Je pohledný, živý, vtipný a přitahuje svou veselostí. Má zalíbení v módě a obléká se vždy co nejlépe. Chce být ve všem první, „neodmítá krásný život“.
 
Organizuje lovecké hry, účastní se vycházek a výletů, rád chodí s otcem a sestrami do divadla, je ve městě znám jako vynikající tanečník, je duší salonních večírků ve Spoletu. Rád čte a oblíbí si současné autory Manzoniho, Grossiho a Tommasea. Ale současně je to člověk s citlivou duší, vnímavý k trpícím a chudým, miluje modlitbu. Život z něho tryská všemi póry. Není divu, že se po něm ohlíží kdejaké děvče. Obléká se vždy nejvybraněji a při bálech a salonních večírcích přímo rafinovaně. Všech svých předností si je velmi dobře vědom. Je vysoké postavy, štíhlý, tmavé pleti, má kulatý obličej a živé černé oči, rty s nádechem stálého úsměvu, tmavé kadeřavé vlasy. Checchino je zamilován do života, ale nerozhodný, pokud jde o vlastní budoucnost.
 
Časté rodinné spory a některé nehezké nemoci, které musí prodělat, ho přivádějí k poznání, že lidské radosti jsou krátké a nestálé. Jako poslední drama přijde smrt milované sestry Marie Luisy 17. června 1855. Následuje rok, kdy marně hledá rozhodnutí. Věci už nejsou tak krásné jako dříve, vrací se myšlenka na klášter, a to s velkou naléhavostí. 22. srpna 1856 během procesí, které kolem něho nese Sochu Panny Marie, se ozvou v jeho srdci jasná Slova: „Františku, co chceš dělat ve světě? Jdi za svým povoláním!“ Tentokrát nedokáže odporovat. Je to Maminka, kdo ho volá. 6. září odjíždí ze Spoleta. Večer 7. září je v Loretu. Celý den 8. září, svátek Narození Panny Marie, stráví ve Svatém domku. 10. září je již v Morrovalle, aby nastoupil do noviciátu. On, elegantní tanečník, brilantní společník salonních večerů, si zvolil za své povolání život přísného mnicha v řádu pasionistů, založeném v roce 1720 svatým Pavlem od Kříže s cílem hlásat kontemplativním životem a apoštolátem Lásku, kterou Bůh zjevil Kristovým Utrpením.
 
V 18 letech František zcela mění svůj život i své jméno. Od nynějška se bude jmenovat Gabriel od Bolestné Matky Boží, aby bylo jasné, že minulost pro něho přestala existovat. Volba řeholního života je od samého počátku naprosto radikální. Vrhá se do něj s tělem i duší. Konečně našel pokoj srdce a trvalé štěstí. Nijak se neleká dlouhých modliteb, pokání a postů, protože našel to, co hledal: Boha, který ho naplňuje radostí. Ihned to napsal otci: „Můj život je ustavičná radost. Spokojenost, jakou zakouším, se vůbec nedá vyslovit. Nezaměnil bych ani čtvrthodinku z tohoto života.“ 22. září 1857 skládá řeholní sliby. V červnu 1858 odchází do Pievotoriny, aby zde studoval filozofii pod vedením P. Norberta Cassinelliho, který ho pak doprovází až do smrti.
 
10. července přichází do kláštera pasionistů v Isola del Gran Sasso, aby se studiem teologie připravil na kněžské svěcení. 25. května 1861 přijímá v katedrále tonzuru a nižší kněžská svěcení. Ale koncem roku 1861 onemocní tuberkulózou a všechna lékařská péče vyznívá naprázdno. Nemůže získat kněžské svěcení, protože politické těžkosti brání novým ordinacím. Gabriel si uvědomuje, že se nedá nic dělat. Jeho cesta je již skončena. Ale neklesá na mysli. Je to právě to, oč prosil o rok dříve. To, co má cenu, je konat Boží Vůli. „Bůh to chce, já to chci také,“ píše. Ráno 27. února při východu slunce Gabriel všechny zdraví, slibuje, že na ně bude v Nebi vzpomínat, a žádá o odpuštění a modlitbu. Pak umírá, posilován pohledem na Pannu Marii, kterou naposled vzývá: „Maria, Maminko moje, jednej rychle.“
 
V den jeho pohřbu spíše než aby se modlili za Gabriela, modlili se všichni ke Gabrielovi. Všichni byli přesvědčeni, že ukládají do krypty semeno, které je určeno k tomu, aby bohatě rozkvetlo.
 
Všichni pokládají jeho smrt za smrt světce. Vzpomínají na jeho dny, zdánlivě všední. Každodenním pokrmem se stala jeho prostota, jeho heroismus. Malé věci, které plnil každý den, se stávaly velkými způsobem a duchem, s jakým je vykonával. Často opakoval: „Bůh se nedívá na to, kolik, ale jak. Naše dokonalost nespočívá v tom, že konáme mimořádné věci, ale že děláme mimořádně dobře věci obyčejné.“ Všichni vzpomínají, jak prožíval svůj život ve stínu Kříže a Bolestné Matky, která se stala smyslem jeho života.
 
Jeho duchovní vůdce P. Norbert Cassinelli odhaluje všem tajemství jeho svatosti: „Gabriel pracoval srdcem.“ „Můj Gabriel měl charakter velice živý, příjemný, strhující a současně rozhodný i velkodušný. Měl velice citlivé srdce, plné lásky, byl pohotový ve slově, které bylo duchaplné, prosté a plné něžnosti. Jeho tmavé oči byly jako dvě hvězdy. Spojoval v sobě tolik darů, které zřídkakdy najdeme pospolu v jedné osobě. Byl skutečně krásný tělem i duší.“
 
Jednou ho Gabriel zavolal do své cely a zeptal se: „Otče, je-li v mé duši něco, co se nelíbí Bohu, povězte mi to, chci to odstranit.“ Dva měsíce po jeho smrti je již zpracován jeho první systematický životopis, který napsal otec Norbert pro Sante Possentiho: „Svědectví o životě a ctnostech Gabriela“.
 
V roce 1866 v důsledku vládních dekretů byla komunita pasionistů nucena opustit klášter na úbočí Gran Sasso. Řeholníci odešli do Mandurie. Zdálo by se, že Gabrielův hrob zůstane opuštěný. Ale nebylo tomu tak. Zde končí jen první fáze historie mladého pasionisty. Druhá fáze začíná v roce 1892, třicet let po smrti světce, kdy se u jeho hrobu začínají dít první nápadné zázraky. 17. a 18. října 1892 dojde k exhumaci za přísného dohledu věřícího lidu, který nechce připustit, aby ostatky byly přeneseny do kláštera Madonna della Stella blízko Spoleta, jak rozhodli představení. Kostel, okolí kláštera a všechny přístupové cesty jsou střeženy věřícími, kteří nechtějí dovolit přemístění ostatků. Postulátor procesu blahořečení P. Germano Ruopollo telegrafuje do Říma, že přenesení ostatků je nemožné. Tato nepředvídaná událost je ihned vysvětlena jako zásah shůry. Během ohledávání se přenesl ze západního vrcholku Gran Sasso malý mráček a pokryl celou zónu „hojným deštěm“. Je přítomno 4–7 tisíc lidí. Ten den se událo sedm zjevných zázraků, i když za první zázrak je uznáno uzdravení slečny Marie Mazzarello, ke kterému došlo 23. října. Gabriel tak definitivně zůstane v Abruzzách a začíná nepřetržitý řetěz zázraků a Milostí na jeho přímluvu.
 
V roce 1908 prohlásí papež Pius X. Gabriela blahoslaveným a k jeho poctě je postavena první bazilika. Svatým ho prohlásí Benedikt XV. r. 1920. V roce 1926 se stává spolupatronem italské katolické mládeže a v roce 1959 ho Jan XXIII. prohlásí za patrona Abruzz. V roce 1970 začíná stavba nové, větší svatyně, protože poutníků houfně přibývá.
                                           
V červnu 1975 se stal jeho nejvěhlasnější zázrak. Jedná se o okamžité uzdravení Lorelly Colagelo, dívky z Montesilvana, která o svém uzdravení vypráví: „Od první třídy základní školy jsem se cítila nemocná. Když mi bylo 8 let, nemoc se zhoršila a rodiče mě vodili k různým lékařům. V 10 letech jsem nemohla chodit. Lékaři si nevěděli rady. V nemocnici v Anconě zjistili, že mám leukoencefalitidu, nevyléčitelnou nemoc, která brání používat nohy.“ Dnes je Lorella zcela zdravá.
 
Dějiny svatosti neznají západu. Dnes je ve světě na 1000 kostelů zasvěcených sv. Gabrielu od Sedmibolestné Matky Boží. Ten největší je v Gran Sasso, kam přitahuje nesčetné poutníky, a to především mládež. Gabriel je stále živý a usmívá se. Rozdává zázraky a Milosti.