O Vánocích z něj vyzařovala jakási něha...

Jan byl uvržen do žaláře na začátku ad­ventu roku 1577. Z více svědectví víme, že měl ve zvyku se na osobní i komunitní úrovni intenzivně podílet na přípravě slavení Vánoc a nepohrdal ani dramatickým ztvárněním tohoto Tajemství.

 

Jedno ze svědectví – jež pochází sice z pozdější doby, ale naznačuje určitou „habituální" citlivost – nám ho popisuje takto:

 

„Zaznamenala jsem, že jeho tvář se přizpůsobovala slaveným svátkům, a přesvědčila jsem se, že se podle okolností a liturgické doby měnil stav jeho duše. Během svátků Utrpení našeho Pána bylo možno postřehnout bolest, kterou zakoušel; o Vánocích z něj vyzařovala jakási něha. Totéž se dělo i o dalších svátcích."

 

Už z těchto letmých náznaků můžeme právem usuzovat na to, co asi musel vězeň zakoušet: v prvních týdnech – psychologicky nejobtížnějších – se pozbavení jakékoli útěchy (včetně duchovní) časově překrývalo s liturgickým obdobím, které ho nejvíc naplňovalo něhou.

 

Když se o tom zmiňujeme, nemluvíme o prchavém sentimentalismu, jímž se leckdo nechá před Vánocemi snadno unést, ale máme na mysli něhu skutečně „kontemplativního" člověka, v němž rezonuje plnost víry, prostupující takřka každé vlákno jeho bytosti.

 

Poprvé v životě je Jan nucen při prožívání adventu zcela se spolehnout na obnaženou víru, zbavenou téměř všech smyslových i svátostných zprostředkování.

 

To, co mu k prožívání adventu zůstává, je rozjímání Božího Slova z Breviáře, který mu jako jediný ponechali: slavnostní, Radostná Zvěst Prologu Janova Evangelia („Na počátku bylo Slovo... a Slovo se stalo Tělem") a vyprávění o Vtělení z Evangelií Ježíšova Dětství.

 

A právě zde se začíná odehrávat onen zázrak smrti a vzkříšení, zasahující nejen vnitřní a duchovní „já" Jana od Kříže, ale také – smíme-li se takto vyjádřit – jeho „básnické já": Duch Svatý vyloudí z „těla" trpícího světce tón, jenž je ozvěnou biblického Slova.

 

V této „smrti" se tedy počíná odvíjet skutečný zázrak „vzkříšení": nikoli pouze zázrak „psychologické a duchovní odolnosti" vězně (vrcholící  „nočním útěkem"), ani zázrak víry, jež z této propasti vychází čistá a žhoucí, nýbrž vzkříšení Slova.

 

Boží Slovo – jak učili církevní otcové – je dokonce i v Písmu „zkráceno" a „ukřižováno", a proto stále potřebuje, aby je věřící nechal znovu ožít ve svém srdci (patristické téma Početí a Zrození Slova v srdci a duši věřícího).

 

Existují obtížné momenty dějin, v nichž musí být Boží Slovo chráněno a vtěleno nejen skrze poslušné bytí učedníka, nýbrž i tím, že učedník  nabídne své tělo skutečné smrti, aby psané Slovo mohlo znovu zaznít v celé Své Kráse, jako Slovo Živé a Vzkříšené.

 

V tomto případě jde o proces natolik intenzivní, že i ty, kdo se nemohou považovat za „posluchače Slova" (nebo jimi nechtějí být), láká k naslouchání alespoň svou umělecky dokonalou formou, která se jim jeví vskutku „jako zázrak".

 

Když to shrneme, vrcholnému zjevení Písma („Slovo se stalo Tělem") odpovídá nyní v době Církve zkušenost, že „tělo se stává Slovem": učedník dává Slovu své tělo, aby mohlo znovu zaznít, živým a aktuálním způsobem.

 

V tomto smyslu se cosi z tohoto zázraku zpřítomňuje v každém opravdu věřícím člověku, nakolik je „posluchačem Slova". U Jana od Kříže však dlužno prohlásit, že se od něj žádalo, aby se odevzdal natolik, aby dal znovu zaznít biblickému slovu, a to i poetickým a estetickým způsobem.

Antonio Maria Sicari OCD: POSELSTVÍ JANA OD KŘÍŽE