Žalm 104

Veleb, duše má, Hospodina! 
Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru Velký!
Velebností a Vznešeností ses oděl, 
Světlem se halíš jako Pláštěm. 
Napjals Nebesa jak stanovou plachtu, 
nad vodami jsi zbudoval Své Síně.
Z mraků si děláš Svůj Vůz, 
kráčíš na perutích větru.
Větry si volíš za Své posly, 
za Své služebníky plameny ohně. 
Zemi jsi založil na jejích základech, 
nezakolísá na věčné věky.
Oceánem jsi ji přikryl jako šatem, 
nad horami stanuly vody. 
Utekly před Tvou hrozbou, 
zděsily se před rachotem tvého hromu.
Hory se zvedly, údolí klesla 
na místo, kterés jim určil.
Vymezil jsi hranici, kterou nesmějí přejít, 
aby znovu nepřikryly zemi. 
Pramenům dáváš stékat v potoky, 
které plynou mezi horami.
Napájejí všechnu polní zvěř, 
divocí osli hasí svou žízeň.
Podél nich hnízdí nebeské ptactvo, 
ve větvích švitoří svou píseň.
Ze Svých komor zavlažuješ hory, 
země se sytí plody Tvého Díla.
Dáváš růst trávě pro dobytek, 
bylinám užitečným člověku,
aby dobýval ze země chléb 
i víno k radosti lidského srdce,
aby olejem rozjasnil tvář 
a chléb aby posílil srdce člověka. 
Sytí se Hospodinovo stromoví, 
libanonské cedry, které zasadil.
Tam si ptáci stavějí hnízda, 
jedle jsou domovem čápům.
Vysoké hory kozorožcům, 
jezevcům jsou útulkem skály. 
Měsíc jsi udělal, aby určoval čas, 
i slunce ví, kdy má zapadnout.
Když přivádíš tmu a nastává noc, 
potuluje se v ní kdejaké lesní zvíře.
Lvíčata řvou po kořisti 
a žádají od Boha svůj pokrm.
Když vychází slunce, stahují se 
a uléhají do svých doupat.
Tu vychází člověk ke svému dílu, 
ke své práci až do večera.
Jak četná jsou Tvá Díla, Hospodine! 
Všechno jsi moudře učinil, 
země je plná Tvého tvorstva.
Zde moře mohutné a široširé, 
v něm nespočetné hemžení 
živočichů drobných i velkých.
Po něm plují lodi 
i leviatan, jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál. 
Všichni čekají od Tebe, 
že jim dáš obživu v pravý čas.
Ty jim dáváš, a oni sbírají, 
otvíráš Ruku, a sytí se dobrými dary.
Děsí se, když skryješ Svou Tvář, 
hynou, když vezmeš jim život, 
a vracejí se do svého prachu.
Když sešleš Svého Ducha, jsou stvořeni, 
a obnovuješ tvář země. 
Nechť věčně trvá Hospodinova Sláva, 
ať se Hospodin těší ze Svého Díla!
Když pohlédne na zemi, chvěje se, 
když se dotkne hor, dýmají. 
Chci zpívat Hospodinu, pokud žiji, 
opěvovat chci svého Boha, dokud budu.
Kéž se Mu líbí má píseň; 
má radost bude v Hospodinu.
Kéž na zemi vyhynou hříšníci, 
bezbožní ať už nejsou! 
Veleb, duše má, Hospodina!