Z Vlastního životopisu Aničky Tomanové (2)

27. července (1914) v jedenáct hodin táta odcházel. Šli ho vyprovázet. Máma držela Aničku v náručí a táta mával. Odpoledne šli síci žito se strýcem dolním a máma odbírala. Máma stále brečela s Annou a Manča též. Dolní strýc zde pomáhal stále a dělali dohromady.

S Mančou chodili kopat brambory, zpívali, modlili se Růženec. Táta psal často z Mýta a chtěl, aby tam máma jela, ale dolní strýc ji nenechal, chtěl ji sám na práci. Táta odjel na Rusko a nepsal. 8. září 1914 přijel do Čech raněn do Znojma a pak do Plzně. Psal, že mu uříznou nohu. Na Vše svaté večer v osm hodin máma četla a někdo na okno klepe. „Otevřete.“ Začala křičet a táta byl doma na čtrnáct dní. Za čtrnáct dní jel do Mýta, to už byl hluchý. Za tři dny se vrátil jako invalida.

 

Byli jsme s bratrem Pepíkem u Kopecků. Nevěděla jsem co, ale věděla jsem, že se stalo něco velkého. Navečer přišel tatínek pro nás. Mě vzal do náručí a bratr běžel podle. U nás bylo něco posvátného. Maminka ležela na posteli a vedle ní bylo malinké děťátko jako obláček z nadhvězdných výšin. Vlezla jsem si k mamince do postele. Maminka dýchla na děťátko, ono otevřelo očka a zase je zavřelo. Vyprávěly jsme si s maminkou, že budu chlapečka kolíbat, až tatínek přinese kolébku. Tu noc se mi spalo velmi dobře. Na druhý den napadlo sněhu. Bratr Josef šel do školy. Maminku přišly navštívit sousedky a na třetí den chystali naši křtiny. Tatínek zabil velkého králíka a malá Manča napekla buchet. Třetího dne oblékli chlapečka do bílé košilky a peřinky. Maminka se tázala tatínka, jak se bude jmenovat malinký chlapeček. Tatínek rozhodl, že se bude jmenovat Bernard jako on. Sousedova dcerka začala připravovat králíka. Libá vůně se nesla z naší sednice. Maminka seděla na posteli. Já jsem si vlezla k ní do postele, dala jsem si hlavu na její srdce a bylo mně tak dobře. Tatínek sháněl kolíbku dohromady. Asi o půl jedné se přihnaly kmotra s asistentkou z kostela. Asistentka nesla malého chlapečka, neb byla velká zima. Maminka líbala chlapečka a tiskla jej na svoje srdce. I mamince do postele dali jíst. Potom odpoledne přišla kmotřička z Končin a přinesla nám cukroví. Čtvrtého dne začala maminka chodit po sednici a chlapečka položila do kolébky. A já jsem ho měla kolébat. Za šest neděl se nám maminka rozstonala. Často, velmi často jsem viděla maminku plakat. Mně jí bylo velmi líto, že jí nemůžu pomoct. Chlapeček plakal též. Ohřívali mu mléko a sladili cukrem. To bylo v druhé polovině března. Na stráních bylo vidět, jak se ztrácí sníh. Viděla jsem holou zemi. Slunéčko bylo teplejší. Maminka se vystonala, chlapeček papal z flašky, ne jako dříve, tatínek šukal ve stodole, bylo hezky teplo a já jsem musela být s chlapečkem doma, kolíbat ho, aby neplakal. Naši začali dělat na poli, ale před svátky velikonočními napadlo sněhu.

Chlapeček rostl a Pepík chodil do školy. Přešlo jaro i léto. Můj malý bratříček Bernoušek hodně plakal, naše Manča mně ho posadila na zem mezi kolena, ale on nechtěl, plakal a vřískal. Tu Manča vždy zavolala sousedovu Aninku, ta ho chovala. Bernardek měl modrá očka a světlé vlásky.

Na podzim v roce 1917 slíbil pan farář Orávek, že nás přijde vyfotografovat. Maminka dala Bernouškovi takovou hezkou košilku s červenýma kraječkama. Dívala jsem se na ni tak dlouho, dokud nebyla košilka hotová. Za jednoho slunného odpoledne zavítal k nám farář Morávek a přinesl s sebou fotografický aparát a vyfotografoval nás. Mně se nejvíce líbila maminka s malým Bernárdkem. Ten si již houkal v kolébce.

 

Jak jsem mu záviděla knížky a tabulku, saturek a vše ostatní. Učila jsem se znát písmenka ze slabikáře, která měla pro mě tolik půvabu a krásy. (o bratru Pepíkovi v době jeho školních let)

 

Začátkem osmnáctého roku (1918) začal Bernoušek dělat první krůčky. Zima utekla velmi rychle a blížilo se opět jaro. Tu ani náš chlapeček nevydržel ve světnici, ale běhal po venku. Tu jsem měla o něj ještě starosti, by někde nezbloudil a neztratil se nám. Blížil se podzim a s ním politický převrat. Všude bylo jásotu a zpěvu. Všude vlály prapory. Lidé byli šťastní, že mají opět svobodu svoji.