Ct. Marie Elekta od Ježíše - zakladatelka pražského Karmelu

V karmelitánském Řádu, tradičně nazývaném také „Zahrada Panny Marie Karmelské“, vykvetl květ, jehož vůně svatosti se šíří přes staletí a proniká také do naší každodennosti a do našich potřeb v době pozemského putování. Tento květ se nazývá Marie Elekta od Ježíše, matka a zakladatelka pražského kláštera. Diecézní proces blahořečení byl otevřen nedávno ve městě Terni v Itálii. 

 

Marie Elekta se narodila v Terni 28. ledna 1605 jako třetí dcera šlechticů Alessia Traramazzoliho a Eutropie Camborlani. Byla pokřtěna jako Kateřina a vstoupila v 21 letech spolu se svou sestrou Lucií k bosým karmelitkám v Terni. Tam přijala řeholní jméno Marie Elekta od sv. Jana. V období dospívání jí nescházely duchovní Milosti. Dostalo se jí dobré rodinné výchovy v rodině a od strýce mons. Angela Tramazzoliho, zakladatele kláštera v Terni. 5. září 1629 opustila své rodné město a odešla spolu se svou magistrou Kateřinou od sv. Dominika do Vídně, aby zde založila klášter karmelitek. Cestou se zastavila v Bologni, kde čekala na spoluzakladatelku matku Pavlu Marii od Ježíše a její společnici sestru Marii Terezii od sv. Onufria. Právě matka Pavla, hluboce mystická duše, dostala ve vidění pokyn, aby změnila jméno sestry Marie Elekty „a nazvala ji Maria Elekta od Ježíše, protože bude Jeho snoubenkou, kterou On miluje, a přeje si, aby nesla Jeho Jméno a byla Mu ještě dražší snoubenkou“. V jiném textu se hovoří o „čisté, dokonalé lásce“. Vraťme se do Vídně. Čtyři řeholnice sem přišly v listopadu a sestra Elekta zde prožila 14 let velmi namáhavé práce, ztěžované ustavičnými zásahy císařského dvora. Umbrijská karmelitka mladistvého věku, ale velice moudrá dostala v 33 letech zvláštní papežský dispens, aby mohla zastávat funkci magistry noviciátu. Sužovala ji přitom nemoc a stálé nároky dvora, ale osvědčila přitom svou lidskou a duchovní velikost. Navštívily ji také zkoušky duchovní vyprahlosti, ale ona rostla ve svatosti jako řeholnice i jako žena a napodobovala co nejvíce svou velkou matku sv. Terezii od Ježíše. Není proto divu, že byla pověřena dalším úkolem, který měl posloužit k Větší Boží Slávě. Bylo to založení kláštera ve Štýrském Hradci. Odešla tam opět s matkou Pavlou Marií od Ježíše, která se však za půl roku musela vrátit do Vídně jednak kvůli svému zdraví, jedna proto, že ji povolala císařovna. Matka Pavla zemřela 15. června 1646 v pověsti svatosti. Na smrtelné posteli řekla sestrám, které ji obklopovaly: „Sestry, připravte židli pro matku Elektu, protože ona si zaslouží, aby se posadila.“ Matka Elekta se nikdy za života nedověděla o vlastním obsahu tohoto proroctví, které se jí týkalo. Když dostala zprávu o smrti matky Pavly Marie, napsala sestře Eufrazii: „Drahá dcero, naše milá matka Pavla Marie se již těší z pohledu na dobro, které působíme, když jsme vždy poslušné Boží Vůle. Drahá matka žila vždy jako opravdová bosá karmelitka, která musí dávat všude, kde můžeme, zakoušet lásku k našemu Pánu, kterou nosíme v sobě. Naše drahá matka Pavla Marie nám zanechala příklad, vynasnažme se, abychom ji následovaly, a veďme stejný život jako ona… Bylo pro mě velmi milé, že mě drahá matka jmenovala v posledním okamžiku svého života, a to mi dalo naději, že i když si to nezasluhuji, vzpomene si na mě i před naším Pánem…“ Strávila v Hradci 13 let, která patřila k nejšťastnějším v jejím životě. Byla milovanou převorkou, které si sestry vážily a vyhledávaly ji také jiné řeholní osoby i z císařského dvora i prostí věřící. Karmelitán P. Leone dei Re, profesor teologie ve Štýrském Hradci, její zpovědník, z vděčnosti za sebe i za druhé jí věnoval svou knížku „Myšlenky matky Terezie od Ježíše a sv. Jana od Kříže“ a nazval ji přitom pravou karmelitkou a dědičkou ducha reformátorů Karmelu. Později podá o ní P. Leone svědectví, že to byla jedna z nejčistších a nejsvětějších duší té doby. V Praze Boží Vůle a poslušnost rozhodly, že má opustit svou duchovní oázu a odejít, aby sloužila na jiném místě. Z nařízení představených a císařského dvora byla poslána do Prahy na své poslední a jistě nejplodnější působiště. 1. září 1656 spolu se sestrou Eufrazií, Pavlou Marií a Josefou vstupuje do Prahy a přechází slavný Karlův most. Malou skupinu řeholnic přijal kardinál Harrach, biskup Josef Corti a celá komunita bosých karmelitánů od kostela Panny Marie Vítězné. Poklonily se zázračné Soše Pražského Jezulátka a spojily se sestersky s karmelitkami, které uprchly z Polska před násilím švédských žoldáků. Obě komunity bydlí pospolu celý rok v provizorním klášteře, i když spolu komunikují jen díky znalosti několika latinských slov. Byl to rok bratrské lásky, i když poznamenaný občasným nepochopením. Český lid brzy poznal neobyčejnou velikost osobnosti matky Marie Elekty a účinek modliteb karmelských sester. 20. září 1658 se strhla v Praze strašná bouře a blesky se křižovaly právě nad klášterem a zdálo se, že ho chtějí smést ze zemského povrchu. Zatímco matka Marie Elekta a sestry se modlily, lidé náhle spatřili, jak z mraků vystoupil stříbřitý Kříž, který zaštítil klášter. Mraky se pak rozplynuly a bouře ustala. Tato událost je zapsána v kronice města Prahy spolu s viděním P. Cyrila, které měl během Mše Svaté a ve kterém mu Bůh zjevil, že tuto bouři vyvolal Satan proti matce Marii Elektě a její věrné průvodkyni sestře Eufrazii. Měla velkou lásku k Pánu. Trápily ji nevyléčitelné neduhy a vyčerpávala se ustavičnou službou jako převorka. 24. srpna 1662 se svěřila sestře Eufrazii, že se blíží její smrt. Od té doby každé Svaté Přijímání přijímala tak, jako by to bylo její poslední. Eucharistický Ježíš byl motorem jejího skrytého života. Poručila jedné novicce, aby spálila její deník, aby se tak neprozradily zvláštní Milosti, které obdržela od Milovaného Ježíše. Na slavnost Zjevení Páně, sužována bolestmi a strašným kašlem, kterým se doslova dusila, jen za podpory sester se odebrala do chóru, aby spolu s komunitou obnovila řeholní sliby. Učinila to s takovou vroucností, že všechny sestry hluboce zakusily Boží Přítomnost. Spoluúčast matky Elekty na Utrpení Božského Ženicha dospěla ke svému konci. 10. ledna zavolá k sobě svou milovanou sestru Eufrazii a předpoví svou smrt na následující noc. Povzbuzuje ji k věrnému zachovávání Řehole a předpoví jí, že bude po ní představenou. Dostavil se převor karmelitánů, aby jí udělil svátosti umírajících. Matka Elekta opouští tento svět 11. ledna 1663 mezi druhou a třetí hodinou po půlnoci. V den pohřbu byla velká zima. Hrob byl připraven na kamenitém návrší, kde měly karmelitky svůj malý hřbitov. Protože zedníkům při zazdívání malta zamrzala, musela se nosit stále vařící voda, která mohla vniknout do rakve a poškodit ostatky matky Elekty. Marie Elekta zůstala v klášteře i nadále přítomná. V archivu pražského kláštera najdeme doklady, které to dosvědčují. Sestra Geltruda ji potkala na chodbě, jak kráčí s tváří zářící jako slunce. Jiné sestře, která nenávratně ztratila sluch, se Marie Elekta v noci zjevila a uzdravila ji. Často se zjevuje ve snu různým sestrám, které slyšely, jak vstupuje do jejich cely, aby jim láskyplně připomněla nějakou povinnost, na kterou zapomněly. V roce 1665 ve zjevení sestře Terezii Marii od Jezulátka řekla matka Marie Elekta, že její tělo zůstalo neporušené, a žádala ji, aby to sdělila sestře Eufrazii. Ta se rozhodla, že tajně otevře s povolením otce provinciála a v přítomnosti pěti sester její rakev. Když hrob otevřely, nenaskytl se jim krásný pohled: bláto, plíseň a nesnesitelný zápach. Ale když otevřely rakev, nalezly pochovanou řeholnici zcela neporušenou. Nemohly uvěřit svým očím. Tělo bylo nedotčené, čisté a bílé, v očích bylo možno rozeznat zorničky a vycházela z nich vůně fialek. Později sestry uvařily odvar z rozmarýnu a umyly jím tělo zesnulé. Byla to nenapravitelná chyba, protože tělo dostalo kaštanově hnědou barvu. Mělo se však naplnit proroctví matky Pavly Marie, že matka Elekta se má posadit. Jak to udělat? Přečtěme si svědectví sestry Josefy Marie od Ježíše, která byla očitým svědkem události: „Matka představená a dvě sestry se pokoušely posadit její mrtvolu na židli, ale nebylo to možné, protože byla ztuhlá. Matka představená nařídila sestrám, aby šly a modlily se k Marii Elektě, aby tak, jak byla poslušná za života, poslechla i nyní a posadila se. Šly, aby splnily příkaz, a ihned se uvolnily všechny klouby a bylo možno s nimi pohybovat. Když již seděla, hlava jí padala na hruď a to nepůsobilo dobrým dojmem. Proto představená znovu uložila sestrám, aby prosily, aby jim Elekta udělala tu radost a zvedla hlavu, kterou nebylo možno pohnout. V tom okamžiku se hlava zvedla a stále ji drží vzpřímenou bez jakékoliv opory.“ Když to řádoví i církevní představení zjistili, vyhlásili 15. října 1666 veřejně, že se stala tato mimořádná událost: Tělo matky Marie Elekty je neporušené. Následovaly různé zkoušky a ověřování lékařskými odborníky, kardinály a arcibiskupy. Bylo sebráno velké množství písemných svědectví a věřící denně přicházeli se svými prosbami, množily se zázraky a Milosti udělené na její přímluvu. Několikrát byl zahájen proces blahořečení, ale vždy byl přerušen vzhledem k politickým událostem, na kterých má matka svůj podíl. Tak roku 1782 císař Josef II. nařídil, aby se sestry přestěhovaly do Pohledu. Arcibiskup Antonín Petr Prichowitz sestrám radil: „I kdybyste měly nechat všechno v Praze, tělo matky Elekty vezměte s sebou jako nejvzácnější poklad.“ A tak matka Elekta jde se svými sestrami do vyhnanství na 10 let. Pak se vrátily do Prahy, prožily zde dvě světové války a nastal komunistický režim. V roce 1950 byl klášter rozpuštěn, sestry rozděleny podle věku a poslány na nucené práce. Někteří současníci sdělili násilníkům, že slyšeli, jak se matka dívá svýma krásnýma hnědýma a usměvavýma očima na ty, kteří k ní přicházejí prosit o přímluvu. Protože z ní dostali strach, zazdili ji v sakristii. Sestry měly o svou matku obavy. Kardinál Beran, rovněž internovaný, jim vzkázal: „Nechejte ji tam, kde je. Ona ochrání sebe i svůj klášter...“ Proroctví kardinála, jehož proces blahořečení probíhá, se splnilo po čtyřiceti letech. 28. listopadu 1992 byl klášter obnoven a má dostatek povolání. Mezi kláštery v Terni a v Praze se rozvíjí spolupráce, která nebyla přerušena ani v obtížných dobách. Od roku 1996 se shromažďuje materiál a pracuje historická komise a od roku 2003 církevní soud provádí shromažďování svědeckých výpovědí. Věřící opět přicházejí, aby si u jejího neporušeného těla vyprošovali na její přímluvu potřebné Milosti.