Ježíšova smírná oběť

Helena Emilie Aiello se narodila 10. dubna 1895 ve Svatém týdnu v italské Kalábrii v Montalto Uffugo ( Cosenza). Její matka prosila Pána o dítě, které by mohla zasvětit Kristu.

 

Místem jejího prvního vzdělání byla rodina a farní společenství, kde se učila skromnosti, statečnosti, počestnosti a důvěře v Pána. Denně se modlila Růženec a navštěvovala Mši Svatou. Byla ve stálém styku se sestrami Lásky k Nejdražší Krvi a s jejich duchovním vůdcem, donem Kajetánem Maurem. Měla 11 let, když jí zemřela matka. Po dlouhé nemoci průdušek slíbila ve 13 letech, že vstoupí do kláštera, ale pro otcův odpor a s ohledem na období první světové války musela tento nástup odložit. Vstoupila k sestrám Lásky k Nejsvětější Krvi v Salernu v srpnu roce 1920. Ještě před vstupem do kláštera prožila velké drama během epidemie španělské chřipky, kdy pomáhala při ošetřování nemocných a v nouzových rakvích pochovávala zemřelé.

 

Setrvala v klášteře jen do května následujícího roku. Zranila se nešťastnou náhodou na rameni a špatně léčenou ránu napadla sněť. Byla nezbytná operace. Jediným umrtvením byl malý Křížek, který pacientka držela ve svých rukou, a pohled na Obraz Sedmibolestné Panny Marie. Při chirurgickém zákroku poranil lékař nešťastně dva nervy a způsobil tak ochrnutí levé paže a úst. Pohled na nemocnou byl žalostný, po čtyřicet dní ji soužilo dávení Připojila se k tomu trvalá horečka, která vyvolávala podezření z tuberkulózy.

 

I když snášela své utrpení s velkou trpělivostí a hlubokou vírou, sestra rozhodly, aby se vrátila domů. Všechny další lékařské zákroky byly neúčinné.

 

V tom období zapsala Helena ve svých poznámkách, že několik dnů před odchodem z kláštera ji Pán několikrát vyzval k odevzdanosti, aby přijala, co na ni nakládá, a objala kříž, pro který se připravuje.

 

Obtíže s přijímáním potravy jí přivodily velké bolesti žaludku a lékaři diagnostikovali rakovinu. K jejich úžasu však nemocná prohlásila s pevným přesvědčením, že bude uzdravena na přímluvu sv. Rity. Světice se jí zjevila a ujistila ji, že bude uzdravena ze smrtelné nemoci. Neduh ramene jí zůstane jako kající utrpení za hříšníky. Stalo se tak po třídenní veřejné pobožnosti v místním kostele.

 

Od listopadu 1921 začaly u Heleny Vidění Panny Marie a Spasitele, kteří od ní žádají dobrovolnou spoluúčast na Bolestech Umučení Páně pro dobro lidstva.

 

Od 2. března 1923, první postní pátek tohoto roku, objevil se u blahoslavené fenomén stigmat a krvavého potu až do stavu fyzického zhroucení. Tento fenomén ji pak provází po celý její život. Ráno po Svatém Přijímání jí vnitřní hlas oznámil, že Pán pro ni připravil nový druh utrpení. V 15 hodin ležela na lůžku s velkými bolestmi nemocného ramene a Pán se jí zjevil v bílém Šatu s Trnovou Korunou. Na otázku, zda chce mít podíl na Jeho Utrpení, odpověděla souhlasně. Podržel tedy Rukou její hlavu a vložil na ni Trnovou Korunu. Ihned vyteklo z její hlavy mnoho krve. Pán jí řekl, že žádá toto utrpení za obrácení hříšníků, za mnoho hříchů nečistoty. Helena se má stát obětí na usmíření Boží Spravedlnosti. Krev z její hlavy vytékala celé tři hodiny. Svědkem tohoto jevu příbuzní a přivolaný lékař a kněží. Dr. Turano soustavně umýval vytékající krev, ale nebyl schopen ji zastavit. Po třech hodinách výtok krve sám od sebe ustal. Fenomén se opakoval přesně ve stejnou dobu další pátky v 15 hodin. O třetím pátku lékařova matka utírala vytékající krev do kapesníku., který pak složila a schovala. Když se vrátila domů, byl kapesník zcela čistý bez jediné stopy krve. Když to matka vyprávěla synovi, obrátil se přijal křest.

 

V jednom zjevení jí Pán vyložil, že je to On Sám, kdo způsobuje její utrpení, aby se tak stala obětí za svět. Jeho Přítomnost v jejím srdci je dokumentována viditelným znamením Jeho Ran na jejím těle: „Musíš se Mi podobat i ty, protože musíš být obětí za hříšníky a usmiřovat Hněv Mého Otce, aby byli spaseni.“

 

Tyto fenomény navíc vyvolaly nevoli církevních úřadů a staly pro ni zdrojem četných pokoření. Lidé se k ní však obraceli ve svých těžkostech a ona byla pro ně zdrojem důležitých rozhodnutí.

 

10. května 1924 uvedla v dopisu Mons. Maurovi, že její rameno bylo uzdraveno: "Včera odpoledne ve tři hodiny se mi zjevil Ježíš a řekl mi: Moje milá dcero, chceš být uzdravena nebo trpět? . Řekla jsem: „Chci trpět s Tebou, můj Milý Ježíši, to je tak dobré utrpení. Ale učiň, jak chceš.“ Ježíš řekl: „Uzdravím tě, ale každý pátek ti dám vstoupit do smutku a budeš tak se Mnou spojena.“

 

V roce 1928 začala Helena své dílo, které vyústilo do založení kongregace Malých sester Umučení Pána našeho Ježíše Krista. 17 ledna se odebrala do Cosenzy, aby zde našla pro ně dům. Dům jí ukázala sv. Terezie z Lisieux na Via Rivocati. Po několika dnech k ní přibyla její přítelkyně Luigina Mazza. Za svůj úkol si vytkly pečovat o výchovu opuštěných sirotků. Brzy přijaly desítku děvčat a bylo nutné hledat další dům. Prozřetelnost zjevně provázela jejich dílo. Některé z dívek se k nim pak připojily. Byly zahájeny kroky ke kanonickému uznání kongregace Malých sester Umučení našeho Pán Ježíše Krista. Kongregace byla schválena v roce 1949 a Helena s prvními společnicemi složily slavné řeholní sliby. První generální kapitula 1956 zvolila Helenu Matkou představenou.

 

Zdravotní stav ji postupně přinutil většinu dne trávit na lůžku. Její pokoj se stal místem útěchy, modlitby a nauky pro její sestry i pro mnoho laiků. Vše provázely stále mystické fenomény, které učinily tuto řeholnici známou v Cosenze a okolí jako „svatou mnišku“.

 

V červnu 1961 se odebrala do Říma, kde 19. téhož měsíce zemřela. Pohřeb se konal o dva dni později v Cosenze za velké účasti lidu, kněží a řeholníků. Ihned byl zahájen proces blahořečení. Tímto titulem byla ozdobena v 14. září 2011.