Z Vlastního životopisu Aničky Tomanové (4)

V lednu a únoru (1920) naši mi hojili bolavé nohy arnikou, králičím sádlem a vším možným. Na začátek března táta byl v Žamberku u jircháře a tam mu radili, že by platilo pálit žloutek z vejcete uvařeného na dračce. Naši to zkusili a lepšilo se to a hojilo se to vůčihledně. Za týden se to zahojilo a 10. března nás Kašparů (1) vezl v korbě na Kyšperk (2) na dráhu. Jeli jsme do Prahy. To byla jízda. Zima bylo a metelice. Jeli tehdy oba se mnou. Když jsme přijeli do Prahy, na nádraží čekali Kuncovi a záchranná stanice, která nás dopravila do nemocnice. V nemocnici pan primář Kafka mně prohlédl nohy a řekl mi, že musím míti bandáže. Bandažista vzal míru na bandáže a druhý den jsme jeli domů. Pak 24. března přišel lístek od bandažisty, ať jedou pro bandáže. Jela jsem celá šťastná do Prahy, že budu moci zas choditi. Bandažista mi dal bandáže a já po mnoha létech jsem se zase postavila na nohy. Tehdy jsem byla tak šťastná. Když jsme šli k elektrice, naši mě nenesli, ale vedli. To jsem si vyšlapovala!

 

Když jsme přišli na Kyšperk, slunce se usmívalo. I v duši mé bylo jaro. Když jsme přijeli domů, navlékli jsme malému Bernardovi (jeho první) kalhoty (koupené v Praze). Vykračoval si jako pán a šel se ukázat Kopeckým.

Bylo to před Květnou nedělí v sobotu. Pepík nařezal kočičky a já s ním. Táta mi dal hůl, kterou přinesl z vojny, a já jsem chodila všude. Po Velikonocích mne máma vzala do krajkářské školy. Chtěli, bych se učila paličkovat. Jednou jsem tam byla a víckrát mne tam nechtěli vzít, že se se mnou moc nadřou. Proto mne Andula Kopeckova učila doma. Tolik se mi ta práce líbila. Dělala jsem nejdříve desetipatrovou vložečku a dvoje kraječky, pak mi slečna začala široké krajky, které jsem chtěla dát do kostela. Ale pan farář Dovrtěl je nechtěl. Tehdy jsem tolik plakala, až konečně před Vánocemi dovolil, abychom je dali. Tehdy jsem byla tolik šťastna. Na Vánoce máma zanesla plachtu do Klášterce do kostela a Marie Štěpánová ji dala na Hod vánoční Panně Marii Lurdské na Oltář. Tehdy duše má jásala, že jsem dala něco Té, kterou jsem měla tolik ráda.

 

(1) "Kašparů" byla přezdívka pro další z pastvinských rodin Páchových.

(2) Dnešní Letohrad