Ve středu jsem se nemohl postavit na nohy, bolela mě levá v koleně. Máma usoudila, že musí být se mnou doma. Den ode dne to bylo horší. (Anička) večer vždy ocházela sama na kopec a brečela. Bylo mně jí líto. 15. května byla máma poprvé u doktora. A když přijela, začala mě bolet i druhá noha. 22. května přijela od doktora s brečením, že mě musejí dát do špitálu a obě nohy do sádry. (Anička) tenkrát tolik, tolik trpěla. Doktor řekl, že mně musejí přeřezat pod kolenem šlachy, že je mám zkráceny. (Tuto pasáž napsal P. Bernard, bratr Aničky, který psal její životopis, sám o sobě. Anička vzala jeho nemoc na sebe, a tím mu vyprosila navrácení zdraví.)
Mně toho bylo líto, že nemohu jíti s ním. Bernouš mně sliboval, že mne naučí číst a psát a všemu, co bude umět sám. První cesta jeho do školy byla krásná. Žluté listí bylo po našich stráních. U silnice všude plno půvabu a krásy. Bernouš, když přišel ponejprv ze školy, přišel s jásotem a vždy den co den se stavoval u naší Manči, že mu bude pan řídící Praus dávati obědy celých čtrnáct dní. (O nástupu Bernarda Tomana do školy v září 1923.)
