Svědectví z kanonického procesu sv. Jana od Kříže (1)

S lítostí vás musím informovat, že jsem zjistil, že Jan de Yepes nemá ani tolik síly, aby mohl pracovat s pilou nebo hoblíkem. Anebo pokud tu sílu má, nechce ji využít. Bez toho není možné tesařské řemeslo provozovat. Proto nevidím důvod, proč by měl v tomto řemesle pokračovat.

 

Pedro Maño, tesařský mistr

 

 

Bratr Jan od Kříže byl tehdy chlapec asi čtrnáctiletý. Bydlel vedle nás v sirotčinci La Doctrina Cristiana. Pobýval zde, aby byl vychováván ve víře a naučil se řemeslu, kterým by si mohl vydělávat na živobytí. V tom druhém neuspěl, což není překvapivé, protože byl povolán k něčemu většímu. Už tehdy musel vědět, že je povolán a že řemeslo pro něj není. I přesto vždycky přiznával, že se cítí zahanben, že se nestal tesařem jako náš Pán Ježíš Kristus. Bůh s ním měl jiné Úmysly, a tak se tedy nestal ani tesařem, ani malířem domů. Teprve později se projevilo jeho malířské nadání. Jeho bratr František, který byl stejně svatý jako Jan, na něj prý naléhal, aby zkusil krejčovské řemeslo, nebo rytecké, protože návrat domů nebyl možný – nikoli z nedostatku lásky, ale kvůli těžkosti těch časů, které krutě sužovaly celou Kastilii. Už měl sirotčinec opustit, když zasáhla naše ctihodná matka převorka. Od první chvíle, kdy ho poznala, v něm rozlišila zbožnost tak výjimečnou, že ji za žádnou cenu nechtěla promrhat. Slyšely jsme, že se nedlouho poté, co přišel do sirotčince, znelíbil jednomu staršímu chlapci. Ten ho prý obvinil, že je sevilní k sestrám, což bylo, jak uvidíme, falešné obvinění. Jednou, když šli na pozemku sirotčince kolem hluboké studny, která byla plná téměř až po okraj, ho do ní ten chlapec hodil. S úšklebkem ho v ní máchal a vyzýval ho, ať prosí Pannu Marii, aby ho vytáhla. Řekl to proto, že náš zbožný bratr Jan měl Pannu Marii ve velké úctě, což tohoto zlomyslného chlapce dráždilo ještě více.

Ve studni, jak známo, neutonul. Naše ctihodná matka převorka nám řekla, abychom se tím nezabývaly a nehloubaly, zda se zachránil svými silami, nebo s Pomocí Panny Marie. Spíše nás napomínala, ať si všímáme jeho předpokladů ke všemu, co se týkalo Boží služby. Náš kostel stál hned vedle sirotčince La Doctrina Cristiana. Každý den, na příkaz Dona Rodriga de Dueñas, sloužili při našem Oficiu čtyři chlapci jako ministranti a uklízeli sakristii a další části kostela pod dohledem pana kaplana a naší převorky. V létě tuto práci vykonávali mezi šestou a desátou hodinou ráno a v zimě mezi sedmou a jedenáctou. Po poledni, pokud je kaplan nebo matka převorka nepotřebovali jinde, měli volno. Někteří pracovali nedbale nebo vzdorovitě a vždycky se snažili mít práci co nejrychleji za sebou a také se snažili tajně získat nekonsekrované Hostie, a dokonce i mešní Víno. Jiní pracovali pilněji. Mezi ně patřil i Jan de Yepes.

My jsme jim za to neplatili ani jídlem, ani oblečením. To bylo na našem dobrodinci Donu Rodrigovi de Dueñas. Přesto jim naše matka převorka dávala drobné pamlsky z naší pekárny. Toto pečivo se prodávalo u dveří, které vedly do ulice De las Animas, těm, kdo k nám chtěli být šlechetní. Musím říci, že tyto koláčky a další pečivo byly mimořádně výtečné a že je lidé z okolí skutečně vyhledávali. Jak jsem řekla, naše převorka dávala tyto pochoutky (přesněji řečeno zbytky, které nebylo možno zabalit a prodat) ministrantům jako odměnu. Nedostávali je však všichni chlapci, ale jen někteří a podle svých zásluh. Tak se stalo, že Jan de Yepes byl v tomto ohledu zvláště často vyznamenáván. Důstojnost, s jakou se pohyboval po kostele a sakristii, byla zcela mimořádná. Byl jako anděl. Právě k této vlastnosti převorka neustále obracela naši pozornost a nechtěla, abychom donekonečna spekulovaly, zda ho ze studny vytáhla Panna Maria, nebo ne.

Sakristie byla malá komůrka s nízkým stropem a dvěma úzkými okénky. Zvláště v zimě těmito okénky tak táhlo, že ministranti by dali cokoli, aby se vyhnuli práci zde, a raději utíkali ven do chráněné slunné aleje hrát si s míčem. Jan de Yepes se k těmto hrám rád přidal a byl v nich i šikovný. Ale dělal to jen tehdy, když tou dobou nebyla žádná Bohoslužba. Pokud byla, seděl tiše v sakristii a snášel hroznou zimu. Kostel, i se vší svou nádherou, s latinským Křížem a žebrovou klenbou zdobenou růžemi, mušlemi a pozlacenými květy, byl úplně stejně studený jako sakristie. A přece tu Jan de Yepes stával celé hodiny, jakoby v transu, a upřeně se díval na malby na vysokém Oltáři, alegorické výjevy a scény z Písma. Právě když býval v takovém rozpoložení, nás převorka upozorňovala, abychom si všímaly jeho zbožnosti. Sledovaly jsme ho přes chórové mříže. Stojí také za povšimnutí, že když šel například k Svatostánku, nemusely jsme na něj dohlížet. Tam obvykle padl na kolena a upřeně se na Něj v tichém vytržení díval a jeho rty se tiše pohybovaly, jako kdyby s Ním rozmlouval. A to není všechno. Pokud měl kaplan důvod Jana de Yepes někdy napomenout, pak to bylo jedině proto, že během Mše, při Proměňování, byl tak ohromen, že často zapomněl zvonit. Právě proto si ho převorka vybrala a my do určité míry také. Myslím si, že přesně tato vlastnost dala vzniknout nepřátelství chlapce, který ho shodil do studny.

Jan de Yepes byl vzorem poslušnosti a pečlivě plnil všechny povinnosti, které mu představení uložili, kromě jedné. Klášter byl útočištěm pro veřejné hříšnice, i když některé méně veřejné, ale byly to oběti stejného zla. Nebo bych měla raději říci nouze? Protože většina se jich k tomu řemeslu nedostala z chlípnosti, ale kvůli bídě. Některé byly velmi mladé a rády by se okovů tohoto zla zbavily. Jiné byly do hříšnosti ponořeny hlouběji, zvláště pokud už byly nakaženy syfilidou a pokládaly se za ztracené. S těmi prvními jsme dokázaly něco udělat. A když se jednou vydaly na správnou cestu, snažily jsme se jim najít práci nebo manžely. To jsme zařizovaly tak, že jsme je posílaly do Západní Indie, kde nebyly tak vyčleněné ze společnosti, protože byly bílé a křesťanky a mnozí kolonisté (i když v žádném případě ne všichni) jim dávali přednost před místními ženami. Po čase některré tyto ženy zbohatly, a když se vrátily, bývaly k nám mimořádně štědré, nejenom, aby nám oplatily, co jsme pro ně udělaly, ale také proto, aby nám pomohly s prací pro další ženy v podobné situaci. Některé byly dostatečně spokojené s tím, že mohly být dobrými manželkami, protože pro ženu, která musela snášet potupné prodávání vlastního těla, je všechno jiné přijatelnější, i kdyby to měla být jen role manželky muže nízkého charakteru.

S těmi, které měly syfilis, to ale bylo něco úplně jiného. Je dobře známo, že tuto nemoc přinesli vojáci, kteří bojovali v cizině, především v Nizozemí a dalších heretických zemích. V té době byla tak rozšířená, že jen v Medině del Campo bylo čtrnáct špitálů. Většina z nich se věnovala léčbě této nemoci a dalších neméně nakažlivých chorob. Jeden z těchto špitálů, Špitál Neposkvrněného Početí Panny Marie, spíše známý jako špitál pro pohlavní choroby, byl rozdělen na dvě části, jednu pro muže a jednu pro ženy. Nacházel se v části města zvané Barrionueva (Nová čtvrť), mezi klášterem Milostiplné Matky Boží a jezuitskou kolejí. Když už jsme pro „padlé ženy“ nemohly nic udělat, posílaly jsme je právě tam.

Otázka, co můžeme s těmito ženami dělat, naše představené trápila. Nakonec musel zasáhnout otec biskup. Jak říkám, náš klášter stál hned vedle sirotčince La Doctrina Cristiana a některým jeho svěřencům bylo šestnáct i více let. Není tedy divu, že mnoho chlapců se pokoušelo s těmito ženami seznámit, ať už z prosté zvědavosti, nebo s méně nevinnými úmysly. A i když jsme se ze všech sil snažily udržet je od sebe a zabránit jakémukoli kontaktu, nepodařilo se nám to vždycky a došlo k několika neblahým incidentům. Teprve tehdy, když náš dobrodinec Don Rodrigo de Dueñas nařídil postavit pro sirotky zvláštní dům na samostatném pozemku, se tento nepříjemný problém vyřešil. Zmizel jako můry od sfouknuté svíčky, jak se říká. Ale dokud nebyl nový dům postaven, muselo se chlapcům zakázat, aby se k útulku pro „padlé ženy“ byť jen přiblížili, pod pohrůžkou vyloučení ze sirotčince, pokud by se prokázal nečistý úmysl.

Jednou se naší ctihodné matce převorce doneslo, že Jan de Yepes zákaz porušuje. Údajně měl ze sakristie bočními dveřmi proklouznout do aleje vedoucí k útulkku, aby navštívil jednu z obyvatelek. Dotyčná žena byla velmi mladá. Její manžel byl voják, který odešel bojovat do Itálie a nechal ji s malou dcerkou, aby se o sebe postarala sama. Výsledkem bylo, že se stala prostitutkou. Nemohu říci, zda to bylo proto, že se potřebovala postarat o dceruku, nebo protože nenáviděla muže. Faktem zůstává, že s muži obcovala dál i tehdy, když se nakazila syfilidou, a nestarala se o to, jak jim tím může uškodit. Rozhodly jsme se ji poslat do špitálu pro pohlavní nemoci. Ona ale přísahala, že když to uděláme, vezme si život, a to nás přimělo k přemýšlení. Tu ženu nebylo možno utěšit, neboť její dcerka zemřela ve velmi útlém věku a ji to připravilo o rozuum. Také její manžel zemřel, byl zabit u Messiny, a říkalo se, že se z toho radovala. Ale nebylo tomu tak, protože ti, kdo ji znali, dosvědčovali, že dokud ještě žil, doufala, že se jednoho dne vrátí, a to mírnilo její chování. Pravda je, že jsme nevěděly, co s ní máme dělat. Právě v této chvíli jsme se dozvěděly, že ji navštěvuje Jan de Yepes. Patřil teď k nejstarším chlapcům v sirotčinci, bylo mu asi šestnáct, a nebylo by nijak neobvyklé, kdyby zralá žena zlákala chlapce na prahu mužství. I přes svou chorobu to byla půvabná žena, s hebkou pletí. Vředy a boule vyvolané nemocí měla na skrytých částech těla.

Kdyby to byl kterýkoli jiný chlapec, žádná výmluva ani omluva by mu nepomohla. O záležitosti by byl zpraven Don Felix Sangrador, který by ho okamžitě vyhodil, jak to dřív udělal s jinými chlapci. Ani by se tím příliš netrápil, i když patřil k těm, kdo věřili, že Jan de Yepes se hodí více k řeholnímu životu než k řemeslu. Naše převorka však byla přesvědčena o jeho nevině a musely jsme přísahat, že o celé záležitosti nepromluvíme, dokud jí nepřijdeme na kloub. Postavily jsme hlídku. Nejdříve jsme zjistily, že informace o jeho tajných návštěvách byla pravdivá. Jan de Yepes opravdu chodil za Annou Tordesillas, tak se žena jmenovala, a nosil jí pamlsky, které dostával za dobré chování. Byla za ně mimořádně vděčná, protože syfilis způsobuje značné nepohodlí, neřku-li bolest. V jejím případě to doprovázela neutišitelná žízeň, odpor k některým jídlům, a naopak touha po jiných pokrmech. Anna Tordesillas prahla po sladkostech, protože se domnívala, že když bude jíst cukroví a bude ho zapíjet množstvím vody, očistí své tělo od nemoci.

Sestra sakristiánka, která nás na to upozornila, se nad tím ušklíbala. Říkala, že to vždycky začíná nějak podobně a že Jan de Yepes dává té ženě cukroví jen proto, aby si ji naklonil na svou stranu a získal od ní něco jiného. Ale bylo nás víc, kdo jsme věřily, že jeho úmysly jsou dobročinné, i když nezvolil nejlepší způsob provedení. Když tedy naše debaty dospěly do tohoto bodu, rozhodla se matka převorka předvolat jeho staršího bratra Františka, aby ho s tím, co se stalo, obeznámila.

„Můj bratr navštěvuje někoho s infekční nemocí?“ zvolal nevěřícně. Pokračoval tím, že vysvětloval, co už v Medině bylo všeobecně známo – on sám se rozhodl, že neprojde bez povšimnutí kolem žádného chudáka. Tato obětavost, která měla počátek ve Fontiveros a Arévalu, dosáhla takové míry, že když narazil na někoho, kdo nebyl kvůli slabosti nebo nemoci schopen chůze, vzal nešťastníka do náruče a na ramenou ho odnesl do špitálu. V tom, jak nás ujišťoval, mu pomáhala jak jeho matka, tak žena. Ale bratr Jan na tom byl jinak. František se svěřil, že jeho bratr byl tak úzkostný v otázkách tělesné čistoty, že se nedokázal přimět, aby se kvůli špíně dotkl nějakého chudého, a už vůbec ne, kdyby měl nějakou nakažlivou chorobu. Proto nemohl František uvěřit, že bratr takovou osobu, která byla navíc ještě nakažlivá, navštěvoval. Už vůbec by ale neuvěřil tomu, že za jeho pozorností vůči Anně Tordesillas jsou nějaké nízké úmysly. Měl za to, že jeho bratr je nejsvětější z lidí a že Panna Maria ho už od útlého dětství obdarovávala zvláštními Milostmi. Jedinou výjimkou byl jeho odpor k chudým, který se Jan snažil skrývat, i když se mu to nedařilo vždycky.

Co přišlo potom, byl skutečný div. Nepůjdu tak daleko, abych to nazvala zázrakem, ale bylo to požehnání pro mnoho lidí. Se souhlasem Františka de Yepes jsme šly za klášterním kaplanem a požádaly jsme ho, aby s provinilcem promluvil. Chtěly jsme, aby Janovi de Yepes řekl, že byl prozrazen, a aby na něm žádal vysvětlení té záležitosti. Vysvětlil ji takto: že si velmi jasně uvědomuje, jak v Očích našeho Pána selhává, protože On se nikdy od malomocných neodvracel, aby se jich nedotkl – to, jak řekl, ho pohnulo k první návštěvě této padlé ženy; že byl později pohnut soucitem, protože viděl, že cukroví, které jí dával, umenšovalo její beznaděj, která, jak se mu zdálo, by ji přivedla do hrobu; že jí poskytoval slova útěchy a mluvil k ní o našem Pánu, který trpěl pro lidi; a že ta žena to všechno ráda přijímala.

Ono požehnání tkví v tom, že zmíněný kaplan byl rovněž kaplanem ve Špitálu Neposkvrněného Početí Panny Marie, tedy špitálu pro pohlavní choroby. Ten patřil výjimečnému šlechtici Alfonsovi Alvarez de Toledo, který se stáhl ze světa a žil teď ve špitálu uzavřeným životem, aby tam pečoval o chudé a nemocné. Kaplan byl výpovědí Jana de Yepes tak pohnut, že o tom pověděl Donu Alfonsovi.

„Co bych s takovým mladíkem po boku dokázal ve svém špitálu!“ zvolal Don Alfonso.

Nic nebylo jednodušší, protože jakmile o tom Jan de Yepes uslyšel, okamžitě souhlasil, že sirotčinec, ve kterém už stejně pobýval déle, než bylo zvykem, opustí. Řádně nastoupil do špitálu jako ošetřovatel a vzdával díky Bohu za to, že přese všechnu svou přecitlivělost ve vztahu k nemocným a chudým teď mohl skončit jako jejich služebník. S ním odešla i Anna Tordesillas. Neříkám, že ho doprovázela. Ale protože věděla, že jediná osoba, která ji dokázala utěšit, byla teď ve špitálu pro pohlavní choroby, nic nenamítala proti tomu, aby tam byla umístěna také. Tam ji vyléčili a díky tomu se, Bůh buď pochválen, mohla provdat za konkvistadora z ostrova Hispaniola.

Tak se tedy stalo, že neposlušnost mladého Jana de Yepes přivodila dobro nejen Anně Tordesillas, ale mnoha dalším, kteří byli vyléčeni šikovnýma rukama tak vynikajícího ošetřovatele. Don Alfons však brzy pochopil, že Jan je předurčen k větším věcem, a dovolil mu, bez srážek ze mzdy, každý den studovat na jezuitské koleji, která se nacházela nedaleko špitálu. Ačkoli byla kolej jezuitskými otci v roce 1551 založena pro učence, přijímali zde i schopné studenty pocházející ze skromných poměrů. Jedním z nich byl právě Jan de Yepes. Obdivoval učitele koleje, nikoho méně známého než otce Capellu a otce de Astete, který napsal katechismus, jejž užíváme dodnes. Nemohl mít lepší učitele a sám za nimi jako žák nezaostával.

Když Don Alfonso dával Janovi svolení ke studiu, uvažoval takto: Až na jezuitské koleji dostuduje, bude chtít být vysvěcen. Don Alfons mu pak nabídne místo špitálního kaplana a bude tiše doufat, že Jan nabídku přijme. Nám se však zdálo, že všechno dopadne jinak, protože jezuité už si ho vybrali, že si ho nechají pro sebe. Nakonec nedošlo ani na jedno, protože když stuium dokončil, přijal kamelitánský hnědý hábit s bílým pláštěm. Také jsou Boží Cesty. Když bratr Jan jezuitskou kolej opustil a přijal hábit Karmelu, bylo mu dvacet jedna let a tou dobou už měl pověst vynikajícího latinského učence a řečníka.

 

Sestra augustiniánka z Mediny del Campo