Svatý Josef, člověk mlčení

Mlčení bylo vždy pokládáno za důležitý pilíř a oporu nezbytnou pro duchovní život. Svatý Bernard říká: „Mlčení je náš strážce a v něm spočívá naše síla; mlčení je základem duchovního života, skrze ně získáváme spravedlnost a ctnost: mluvit málo s lidmi a mnoho s Bohem.“ Jeden mnich se ptal svého opata: „Otče, toužím velice uchovat svou duši čistou. Co mám dělat?“ „Bratře,“ odpověděl opat, „toho můžete dosáhnout v mlčení.“ Protože mlčení je nejlepší dispozice k modlitbě. Bez něho je naše modlitba hemžením roztržitostí. Silentium vede k usebranosti, usebranost ke zbožnosti, zbožnost k modlitbě, modlitba k jednotě s Bohem a jednota s Bohem ke svatosti. Bez mlčení se nemůžeme usebrat. Čím více duše tlachá a zabývá se věcmi tohoto světa, tím více se vytrácí její zbožnost a duch modlitby. Proto se velmi obtížně vrací k modlitbě, k rozjímání a ke spojení s Bohem. Vnitřní mlčení spočívá ve velkém pokoji všech schopností duše, v dokonalém odpočinku všech sil a v klidu svědomí. Rodí se ze slov, která Bůh šeptá sluchu duše: Poslechnu si, co říká Bůh, jistě mluví o pokoji pro Svůj lid a pro Své věrné, pro toho, kdo se k Němu vrací ve svém srdci (Ž 85,9). Když se podíváme na Rodinu nazaretskou, zjistíme, že Ježíš a Maria se učili mlčení ve škole svatého Josefa. Jestliže prvním Božím Darem lidstvu bylo Neposkvrněné Početí Panny Marie, které Ji zcela uchránilo hříchu, prvním Darem, který dali Matka Boží a Její Syn lidstvu, byl Dar vnitřního mlčení a jeho prvním vzorem byl svatý Josef. Ani Herodovo pronásledování, ani útěk do Egypta, ani strádání přistěhovalce, ani obtíže spojené s Ochranou Mateřství Panny Marie ho nevyvedly z klidu a rovnováhy a on setrval v úplné odevzdanosti a v důvěře v Boha. Proto byl nazván „spravedlivý“, protože ho nic nevzrušilo. Vždy hledal Boha. Svatý Josef měl tu Milost, že žil vedle Spasitele a Jeho Matky, která byla celá Svatá, a slyšel z Jejich Úst jen Milá Slova, která mu postačila, aby setrval ve vnitřním mlčení jako v odlesku Nebeské Blaženosti. Život svatého Josefa byl ustavičnou modlitbou. Ve společnosti Krále Nebes mohl jen rozjímat a ochutnávat Nebeské Věci. Zatímco Ježíš rostl věkem, Moudrostí a Milostí před Bohem i před lidmi, svatý Josef rostl v usebranosti a v jednotě s Bohem Spasitelem. Zabýval se vnějšími věcmi jen v míře striktně nezbytné pro život Svaté Rodiny. Svatý Bernardin Sienský potvrzuje, že „Ježíšův Pěstoun byl pozdvižen k nejvyššímu stupni kontemplace. Dostalo se mu té cti, že se těšil z nejintimnějšího spojení s Duchem Svatým a s Božským Srdcem Ježíše Krista.“ Toto vnitřní mlčení je netečné vůči dění tohoto světa. Duše ponořená v Bohu poznává dokonale sklony lidského ducha a nepohoršuje se tím, ale dívá se na ně s klidným odstupem, který pramení z lásky. Všechno zahaluje milosrdenstvím s vědomím, že pouze tehdy, když se člověk otevře Bohu, může změnit své srdce, tzn. své myšlenky, své sklony, a tak ovládnout své zlé vášně. Lidé, kteří takto žijí s Bohem, mají hluboký a bolestný soucit s tímto světem, s hříchy lidí a se zlem kolem sebe, ale tato bolest se pro ně nestává důvodem ke zlořečení ani k bědování, ale pouze soucitem s tímto světem, který přes všechen technický pokrok pramálo přispěl k tomu, aby se srdce potomků Adamových změnila k lepšímu. Duše tak vnitřně mlčí, neuchvacuje ji patos, nýbrž hledá jen Boha a Jeho Lásku. Tak v nás více mlčí naše já a roste v nás milosrdenství. Nehledá pocty, slávu, úspěchy, neutápí se v kritikách a v obtížích nejrůznějšího druhu. Může se dít tisíc věcí nebo třeba žádná, a srdce zůstává stále v Bohu a nenechá se strhnout vnějšími událostmi. K takovým světcům patřil také svatý Jan Bosco, tak moderní a tak hluboce zakořeněný v Bohu.